Olomouc: Jezuitský konvikt (Umělecké centrum UP)

Pracoviště olomoucké Univerzity Palackého se mohou pochlubit celou řadou výstavných paláců a rezidencí. Největším klenotem mezi nimi je někdejší jezuitský konvikt, nepřehlédnutelná barokní upomínka dlouhé a složité historie nejstarší moravské vysoké školy. Od ukončení jeho rekonstrukce letos uplynulo rovných deset let.

Konvikt, dnešní Umělecké centrum Univerzity Palackého, je součástí mohutného barokního komplexu jezuitského olomouckého učení, který svou masou propojuje někdejší Předhradí se zástavbou Michalského návrší s chrámem sv. Michala. Kromě konviktu jej dále tvoří dřívější školská budova v současné Denisově ulici, která nyní slouží depozitářům Vlastivědného muzea, kostel Panny Marie Sněžné a budova původní jezuitské koleje na náměstí Republiky, z níž starobylá olomoucká alma mater „vykvetla“ během druhé poloviny 16. století. V těsné blízkosti, pouze přes komunikaci Univerzitní ulice, ještě stojí budova někdejšího semináře sv. Františka Xaverského, sídlo Cyrilometodějské teologické fakulty.

Židovská brána a štíty konviktu z parkánu

Původně se tu však rozkládal středověký minoritský klášter s kostelem sv. Františka a nynější Univerzitní ulice bývala židovským ghettem – proto se také dochovaná brána na parkánu konviktu nazývá Židovská. Přestože byl klášter i přičiněním biskupa Stanislava II. Pavlovského pro jezuity stavebně koncem 16. století upravován, činnosti řádu nevyhovoval, V průběhu 17. století začali jezuité uvažovat o radikální přestavbě celého, tehdy renesančního komplexu koleje a školy, avšak snahy zbrzdila třicetiletá válka. Ještě před ní však řád stihl zakoupit domy v sousedství kostelíku Božího těla a v blízkosti semináře sv. Františka Xaverského.

Stavební činnost se rozbujela v roce 1661, kdy architekt Petr Schüller začal s realizací nejstarší části barokního konviktu na půdorysu písmene F. Své dílo dokončil roku 1667. Již brzy byla ovšem novostavba doplněna ještě o další nádvorní křídlo v severní části, čímž se její půdorys změnil na podobu písmena E, přičemž v tomto novém křídle vybudovány tři kočárové remízy a zároveň tak byla s komplexem spojena Židovská brána, při pracích zaslepená. Původní tzv. starý konvikt tak byl definitivně dokončen roku 1674, kdy stavební ruch v ulici Božího těla na čas utichl.

Konvikt při pohledu z Bezručových sadů

K velkým změnám došlo na pomezí města a Předhradí v první polovině 18. století. Tehdy jezuité naplno uskutečnili svoje snahy a zcela přestavěli budovy svého univerzitního areálu. Už v květnu 1701 byl položen základní kámen nové školní budovy na rohu dnešní Denisovy a Univerzitní ulice. Tradičně se tvrdí, že její projekt navrhl slavný Giovanni Pietra Tencalla, stavbu realizoval olomoucký stavitel Adam Glöckl, po jeho smrti pak jeho syn Lukáš. Škola, v současnosti budova depozitářů Vlastivědného muzea, byla dokončena v roce 1708, provoz pak byl zahájen o dva roky později.

Záhy se rozeběhla přestavba koleje, dnešního Vojenského správního archivu ČR, která se však táhla až do roku 1723. Mezitím byl přestavěn také seminář sv. Františka Xaverského a novou podobu s monumentálním průčelím a dechberoucím interiérem dostal kostel Panny Marie Sněžné. Ten byl vysvěcen roku 1716, ale práce na něm pokračovaly až do roku 1743.

Stavební boom v první polovině 18. století se nevyhnul ani konviktu, který byl od školní budovy oddělen kostelem Božího těla. V letech 1721–24 na místě zbořeného pozdně gotického svatostánku vyrostl tzv. nový konvikt, trojkřídlá vestavba propojující právě školní budovu se starým konviktem. Jako náhrada za kostel byla v novém konviktu vybudována oválná kaple Božího těla, jejíž interiér patří k nejzajímavějším a nejhodnotnějším barokním prostorům ve střední Evropě, především díky freskové výzdobě malíře Jana Kryštofa Handkeho.

Pohled ku konviktu od kaple
sv. Jana Sarkandra

Tím byl stavební vývoj jezuitského areálu, až na pozdější spíše menší zásahy, ukončen a město Olomouc tak získalo novou dominantu. Historie ovšem chtěla, aby byly osudy komplexu zajímavější, a po zrušení jezuitského řádu v roce 1773 připadly jezuitské budovy vojenské správě. Už od roku 1777 sloužila bývalá kolej jako pěchotní kasárny, konvikt převzala armáda v roce 1785 a zřídila v něm vojenskou nemocnici, po jejím přesunu do adaptovaného zrušeného kláštera Hradisko pak následně také kasárny.

V konviktu bylo ubytováno vojsko až do 50. let 20. století, od vzniku první republiky jako Jánošíkovy kasárny. Po druhé světové válce prostory sloužily především jako vojenské skladiště, své učebny tu později našla univerzitní vojenská katedra, čímž jako by byl předznamenán návrat původního účelu budovy po vlády jedné strany.

Snahou prvního polistopadového rektora univerzity Josefa Jařaba získala vysoká škola od armády některé objekty pro svá pracoviště, například tereziánskou zbrojnici, ve které sídlí univerzitní knihovna, nebo budovu pedagogické fakulty na Žižkově náměstí. A byl to právě Jařab, kdo se přičinil, aby se olomoucká alma mater vrátila i do prostor svého vzniku. Armáda zdevastovaný konvikt univerzitě bezúplatně předá v roce 1994, než se však mohla rozeběhnout jeho rekonstrukce, která mu dala zpět jeho honosnou podobu, uběhlo dalších pár let.

O konviktu, který je dnes opečovávaným klenotem mezi univerzitními budovami, byť jeho udržování je finančně velmi nákladné, se uvažovalo jako o budoucím sídle uměnovědných a uměnovýchovných kateder univerzity, které se dosud tísnily v provizorních podmínkách na různých místech města, mimo jiné také v prostorách dnešního Arcidiecézního muzea na olomouckém hradě. Zahájení rekonstrukce mimo jiné předcházel happening Horká kaše, uspořádaný v květnu 1998 právě studenty a vyučujícími daných kateder, který zatím uzavřený konvikt na několik dní ukázal jako další možnou kulturní scénu města.

Chodba v přízemí starého konviktu

Ne že by se ovšem do roku 1998 nic nedělo – byl proveden stavebně historický průzkum a některé další práce, během roku 1998 pak proběhla soutěž na zpracovatele projektové dokumentace. Projekt vítězných architektů Petra Fabiána a Jana Polácha pak začal být realizován v březnu roku 2000 a již v průběhu stavby, na začátku následujícího roku v rámci Horké kaše II, do něj mohli nahlédnout zájemci při dni otevřených dveří.

Velkorysou rekonstrukci pak zakončilo v létě 2002 nastěhování tří uměnovědných kateder filozofické fakulty a dvou uměnovýchovných kateder pedagogické fakulty a slavnostní otevření 4. listopadu 2002. Ty tu našly zázemí v podobě učeben, výtvarných dílen nebo filmového a divadelního sálu, kaple Božího těla slouží jako reprezentační, obřadní či koncertní prostor. V konviktu se dále nachází například restaurace, pro veřejnost bývá otevřeno i jedno z nádvoří, ze kterého je opravenou Židovskou bránou přístup na parkově upravený parkán, konvikt se mimo jiné stal již tradičním středobodem léta zaběhnutého mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Academia Film Olomouc.

Jen pro doplnění: někdejší školní budova jezuitské univerzity přestala sloužit vojenským účelům již v roce 1959, kdy přešla do správy Vlastivědného muzea, které sem umístilo své depozitáře a část pracoven. Také tato stavba prošla v nedávných letech nákladnou rekonstrukcí a od roku 2008 září na její fasádě opět modrá barva, stejně jako v 18 století. Někdejší jezuitská kolej je ve správě armády nadále, od roku 1959 slouží jako vojenský správní archiv, předtím tu byly kasárny Jiřího z Poděbrad. Při adaptaci na kasárny byla budova klasicistně upravována, to jí však neubralo na její mohutnosti. Co jí ovšem ubírá, je fakt, že by si zasloužila rekonstrukci, neboť vedle opravených ostatních objektů jezuitského areálu vypadá jako neudržovaná vzdálená příbuzná. Jak depozitáře, tak archiv jsou veřejnosti běžně nepřístupné.

O kostelu Panny Marie Sněžné a o sídle teologické fakulty bude řeč někdy příště.

Handkeho freska v kapli Božího těla

Schodiště starého konviktu

Detail zdobené klenby chodby starého konviktu

Nebeský globus Alfreda Habermanna na nádvoří

Nádvoří se Židovskou bránou a globem,
vpravo budova vojenského archivu