Pod křídly baculatých andělíčků: Klášterní tajemství

Kláštery coby místo následování cesty Ježíše Krista byly odnepaměti pro běžné smrtelníky jiným světem. Jenže proklamovaný skromný život v modlitbách a svědomité práci nebyl pro některé řeholníky vždy úplně na prvním místě, a tak se kláštery stávaly významným politickým a hospodářským hráčem. Ruku v ruce s tím se i přes různé pohromy zvyšovala výstavnost jejich sídel. Zvlášť v době baroka.

Na následujících řádcích se budeme věnovat třem klášterům, které vznikly v 11. a 12. století v blízkosti sídel přemyslovských údělných knížat a které se dodnes dochovaly v nádherných barokních podobách, byť měly nejrůznější, většinou však vojenské, osudy. A taktéž se všechny tři mohou pochlubit nějakým přívlastkem s předponou „nej-“.

Památník moravského písemnictví

Letecký pohled na rajhradský klášterní areál.
(www.muzeumbrnenska.cz)

V Rajhradě, jižně od Brna, můžeme najít vůbec nejstarší klášter na Moravě. Kníže Břetislav ho založil v roce 1048, ještě předtím hovoří prameny o jakési celle na hradě, „jenž se Rajhrad slove“, kterou měl kníže založit ke cti apoštolů sv. Petra a Pavla jako součást pokání za tažení do Polska. A tato cella navazuje na údajnou tradici velkomoravského kostelíka, jenž prý navštívili Cyril a Metoděj, ovšem toto tvrzení není zatím spolehlivě doloženo. Stejně tak ani doba založení kláštera není stoprocentně jistá. Rok 1048 zmiňují falza dokumentů ze 13. století, která měla olomouckého biskupa utvrdit v závislosti Rajhradu na pražském Břevnovském klášteru, jehož mnichy byl rajhradský klášter osazen. Dlouholetý spor tak vyhrál Břevnov. Rajhrad se osamostatnil až v roce 1813.

Snahy o osamostatnění však byly starší, klášter o samostatnost usiloval už v době po třicetileté válce. A s tím přišly také plány na barokní přestavbu areálu, který si zatím víceméně uchovával svoji středověkou podobu a přestával potřebám mnichů vyhovovat. Uvažovalo se o výstavbě nového areálu v sousedství toho stávajícího, nakonec začal probošt Placid Novotný s přestavbou v původním místě. Avšak do své smrti v roce 1690 postavil jen dvě věže zamýšlené novostavby kostela.

Klášterní knihovna.
(www.rajhradskyklaster.cz)

Naplno se tak práce rozeběhly až v roce 1721 podle plánů Jana Blažeje Santiniho, ty však ani po sto letech nenašly své plné realizace, některé části nebyly vůbec vystavěny. I tak je však co obdivovat. Zvenčí je to především klášterní kostel sv. Petra a Pavla, který je po chrámu ve Křtinách druhou nejvýznamnější Santiniho stavbou na Moravě.

Hotový poklad však skrývají klášterní budovy uvnitř – unikátní klášterní knihovnu se 63 tisíci svazky, z nichž nejstarší je kniha Martyrologium Adonis francouzského biskupa Adona z konce 9. století. Knihovnu benediktini budovali zřejmě už od počátků kláštera, do 19. století byl klášter významnou kulturní institucí na Moravě. Později ovšem přišly finanční potíže, druhá světová válka, násilné vystěhování řeholníků, využívání velké části kláštera armádou a v 70. letech definitivní uzavření knihovny pro veřejnost. Obnova klášterního areálu a zejména knihovny mohla začít až po roce 1990, kdy se do Rajhradu vrátili benediktini.

Klášterní budovy tak postupně procházejí nákladnou rekonstrukcí, historická knihovna se stala základem v roce 2005 vzniknuvšího Památníku písemnictví na Moravě. Velká část fondu je přitom umístěna v původním, freskami zdobeném sále, který byl citlivě zrekonstruován včetně dřevěného mobiliáře ze začátku 19. století.

Nejstarší a nejkrásnější vojenská nemocnice

Klášter Hradisko

Původně benediktinský byl také klášter Hradisko, založený v roce 1077 knížetem Otou I. Sličným na břehu Moravy severně od olomouckého hradu. Benediktiny ovšem už necelých sto let střídají premonstráti, kteří pak jeden z nejvýznamnějších moravských klášterů spravovali až do jeho zrušení Josefem II.

Neměli to však jednoduché, několikrát museli klášter obnovovat z trosek, naposled po švédské okupaci města během třicetileté války. Paradoxně ale právě díky řádění švédských vojsk se dnes může Olomouc pochlubit překrásným barokním komplexem, který je přirovnáván ke španělskému královskému paláci El Escorial. Výstavba nových objektů, v duchu naplno se projevujícího baroka za přispění takových jmen, jako byli Giovanni Pietro Tencalla a Domenico Martinelli, trvala téměř až do půlky 18. století, skončila v roce 1738. Na téměř čtvercovém půdorysu o stranách cca 110x120 metrů obehnaném vodním příkopem vyrostla čtyřkřídlá stavba s nárožními věžemi, jejíž monumentálnost umocňuje mohutný vstupní rizalit v průčelí prelatury směrem k městu a hlavní věž tyčící se z příčného křídla (tvořeného bývalým klášterním kostelem), které odděluje prelaturu od samotného někdejšího konventu. Ten po přestavbě vynikl také svými interiéry – slavnostní sál prelatury patří svou výzdobou k nejhodnotnějším barokním prostorům široko daleko.

Jižní průčelí kláštera

Jak už to ale bývá, mniši si nově vystavěného sídla příliš neužili. Roku 1784 je klášter zrušen a jeho majetek rozprodán, do uvolněného Hradiska se v následujících měsících nastěhoval generální moravský seminář pro výchovu kněží. Ne ale na dlouho, protože v roce 1790 je i tento seminář, na němž působil mimo jiné Josef Dobrovský, zrušen a objekty získala armáda, která zde zřídila skladiště a později také tábor pro francouzské zajatce.

V roce 1802 pak přišel poslední historický zvrat v osudech kláštera, když se na Hradisko přestěhuje z jezuitského konviktu vojenská nemocnice, nejstarší zařízení svého druhu v zemi, které zde sídlí dosud. Skladiště, tábor i nemocnice si samozřejmě vyžádaly řadu stavebních zásahů do dispozic objektu a také „vojenskou péči“, přesto ty nejpůsobivější prostory se zachovaly, a Hradisko je tak zřejmě nejkrásnější nemocnicí minimálně na Moravě, zvlášť po náročné rekonstrukci v 90. letech.

K tomu, aby člověk mohl klášter navštívit, si však nutně nemusí ublížit, historické prostory jsou přístupné v rámci pravidelných prohlídek a je také možné vystoupat na hlavní věž s výhledem na město, Svatý Kopeček a Jeseníky.

Nedokončený obr

Východní křídlo Louckého kláštera

Třetím ze sídel údělných přemyslovských knížat bylo jihomoravské Znojmo, blízko kterého založil kníže Konrád Ota v roce 1190 premonstrátský klášter. Ten se během krátké doby stal díky bohatému nadání, knížecí přízni a také péči řeholníků z pražského Strahova důležitým duchovním, hospodářským a kulturním centrem oblasti.

Časy prosperity ovšem přerušily husitské války, kdy byl Loucký klášter vyplněnen, po nutné obnově jeho vliv opět sílil a v průběhu 16. století dosahuje svého vrcholu, když zde byla mimo jiné zřízena knihtiskárna a areál se renesančně zvelebuje. Tvrdou ránu však klášteru zasadí na konci třicetileté války Švédové, kteří ho společně s městem dobudou a požadují vysokou kontribuci.

Klášterní kostel

I z této pohromy se premonstrátské panství vzpamatuje a do konce 17. století dojde k rozšíření kláštera o nové, opatské křídlo přes cestu do nedalekých Sedlešovic, zahájena byla také barokní přestavba románsko-gotického kostela Nanebevzetí Panny Marie a sv. Václava. Další stavební aktivity přitom záhy následovaly a měly podobu kláštera zcela změnit v duchu pozdního baroka. Ambiciózní plán přestavby na mohutnou čtyřkřídlou budovu, která by do sebe pojala i upravený kostel, vyhotovil vídeňský architekt Franz Anton Pilgram. Výstavba tzv. nového konventu začala v roce 1748, leč nebyla nikdy dokončena.

Během josefínských reforem je rozestavěný klášter v roce 1784 zrušen, dokončeno bylo tehdy pouze východní křídlo a části severního a jižního traktu, přičemž v jižním krátce předtím našla zázemí obsáhlá knihovna, která skončila na pražském Strahově. Mniši nedokončené pozdně barokní loucké sídlo opustili, které by patřilo k největším ve střední Evropě, a vystřídali je na osmnáct let císařští vojáci, poté byl areál z části využíván jako továrna pro zpracování tabáku. Od roku 1851 klášter opět sloužil vojsku, nejprve jako c. k. ženijní akademie a pak jako kasárna, což si samozřejmě vyžádalo řadu stavebních adaptací. Armáda Loucký klášter opustila až v roce 1990, od té doby v zuboženém stavu čeká na generální rekonstrukci, která by mu vrátila alespoň lesk, když už ne slávu.

Část objektu přitom využívá vinařská společnost Znovín Znojmo, která zde mimo jiné zřídila návštěvnické centrum a prodejnu vína a také provádí pravidelné prohlídky klášterního areálu, kdy se návštěvníci podívají například do románské krypty pod kostelem či si mohou prohlédnout malou expozici o vinařství.