Zřejmě tušíte, že řeč bude o domu mezi konviktem a chrámem Panny Marie Sněžné, ovšem s jezuity, kteří do Olomouci přišli na jaře roku 1566, to bylo trochu složitější. Dočasné útočiště pro výuku totiž našli při katedrální škole u dómu sv. Václava a až teprve následujícího roku dostali do užívání zchátralý minoritský klášter při hradbě mezi Předhradím a vlastním městem, který záhy začali za významné podpory biskupa Viléma Prusinovského rekonstruovat pro své potřeby. A sotva byla přestavba bývalého kláštera na kolej po dvou letech dokončena, položili v těsném sousedství koleje základní kámen školní budovy.
Renesanční novostavba, dokončená v roce 1582, obepínala obdélníkové nádvoří, tři křídla budovy se přitom do něj otevírala arkádami, které do nových učeben přinášely důležité světlo. Na západě ohraničovala školní parcelu hradební zeď, hlavní vstup byl umístěn v severním, uličním křídle, východní křídlo bylo schodištěm propojeno s budovou koleje a v jeho patře byla umístěna aula a také knihovna. Po stavební stránce prý šlo o jednu z nejlépe vyvedených školních budov té doby.
Již v době třicetileté války však jezuité pomýšleli na přístavbu nové dvoukřídlé budovy, která by s tou původní byla propojená průrazem v hradební zdi a těsně by přiléhala k Nové bráně, jež až do roku 1787 spojovala Předhradí s městem. V roce 1640 kolej zakoupila několik měšťanských domů, které měly výstavbě ustoupit, jenže pak město obsadili Švédové a jezuité byli donuceni z města odejít, čímž padly i jakékoliv stavební myšlenky.
Po návratu do Olomouce se koleji a školám dařilo a už v roce 1661 začali jezuité budovat na uvolněných středověkých parcelách tzv. starý konvikt, jehož vybudování předznamenalo velkolepou přestavbu této části města na barokní jezuitskou čtvrť.
Ta naplno propukla v roce 1701 položením základního kamene nové školní budovy. Na půdorysu nepravidelného lichoběžníku vyrostla během sedmi let na nároží dnešní Denisovy a Univerzitní ulice velkoryse pojatá dvoupatrová stavba, tvořená třemi uličními křídly s vysokými pilastry členěnou a kamenickými prvky zdobenou fasádou, tehdy i dnes modro-bílou, a jedním dvorním křídlem, které budovu propojuje s kolejí. Jako autor projektu bývá označován Giovanni Pietro Tencalla a v poslední době také Domenico Martinelli, stavbu provedl olomoucký stavitel Adam Glöckel a jeho syn Lukáš.
Vyučovat se v nové škole začalo v roce 1710, přestože ještě dlouho potom probíhaly práce na interiérech. Urychlený přesun měl ovšem svůj důvod – stará školní budova, stejně jako původní klášterní kostel, musela ustoupit novostavbě chrámu Panny Marie Sněžné a barokním úpravám koleje. Na výzdobě a dokončení interiérů nové školy se přitom podíleli významní umělci té doby, například malíř Jan Kryštof Handke, který freskami vymaloval aulu a divadelní sál (a pak také třeba kapli Božího těla v novém konviktu nebo kaple stavěného chrámu), z těch se však dodnes dochovaly pouze fragmenty.
Stavební ruch vládl v okolí Nové brány až do poloviny 18. století, ovšem dokončených velkolepých prostor si jezuité a jejich žáci příliš dlouho neužili. V roce 1773 byl řád zrušen a jednotlivé budovy komplexu se postupně oblékly do vojenského mundúru, navíc s tím, že v roce 1782 byla olomoucká univerzita na čas přeložena do Brna a pak v roce 1860 zrušena, přičemž zůstala pouze teologická fakulta.
Jako kasárna, za císaře pána zvaná školní, sloužily někdejší učebny a pracovny jezuitské univerzity až do roku 1959, kdy budovu získalo do správy Vlastivědné muzeum Olomouc, které sem umístilo své sbírky a část pracoven. Po roce 2000 pak proběhla nákladná rekonstrukce někdejší školy, při které mimo jiné byly nalezeny pozůstatky Handkeho fresek a fasádě byla navrácena původní modro-bílá barva. Muzejní depozitáře jsou nyní zčásti zpřístupněny, a sice díky nové stálé expozici Příběh kamene. Takže opět veřejně slouží zájemcům o poznání.
 |
| Průchod "vyzdobený" sprejery |
Již v době třicetileté války však jezuité pomýšleli na přístavbu nové dvoukřídlé budovy, která by s tou původní byla propojená průrazem v hradební zdi a těsně by přiléhala k Nové bráně, jež až do roku 1787 spojovala Předhradí s městem. V roce 1640 kolej zakoupila několik měšťanských domů, které měly výstavbě ustoupit, jenže pak město obsadili Švédové a jezuité byli donuceni z města odejít, čímž padly i jakékoliv stavební myšlenky.
Po návratu do Olomouce se koleji a školám dařilo a už v roce 1661 začali jezuité budovat na uvolněných středověkých parcelách tzv. starý konvikt, jehož vybudování předznamenalo velkolepou přestavbu této části města na barokní jezuitskou čtvrť.
 |
| Pohled na školní budovu a chrám P. Marie Sněžné od tramvajového depa |
Vyučovat se v nové škole začalo v roce 1710, přestože ještě dlouho potom probíhaly práce na interiérech. Urychlený přesun měl ovšem svůj důvod – stará školní budova, stejně jako původní klášterní kostel, musela ustoupit novostavbě chrámu Panny Marie Sněžné a barokním úpravám koleje. Na výzdobě a dokončení interiérů nové školy se přitom podíleli významní umělci té doby, například malíř Jan Kryštof Handke, který freskami vymaloval aulu a divadelní sál (a pak také třeba kapli Božího těla v novém konviktu nebo kaple stavěného chrámu), z těch se však dodnes dochovaly pouze fragmenty.
 |
| Ještě v roce 2006 měla budova pískovou fasádu. |
Jako kasárna, za císaře pána zvaná školní, sloužily někdejší učebny a pracovny jezuitské univerzity až do roku 1959, kdy budovu získalo do správy Vlastivědné muzeum Olomouc, které sem umístilo své sbírky a část pracoven. Po roce 2000 pak proběhla nákladná rekonstrukce někdejší školy, při které mimo jiné byly nalezeny pozůstatky Handkeho fresek a fasádě byla navrácena původní modro-bílá barva. Muzejní depozitáře jsou nyní zčásti zpřístupněny, a sice díky nové stálé expozici Příběh kamene. Takže opět veřejně slouží zájemcům o poznání.
Komentáře
Okomentovat