Olomouc: Hlavní nádraží

Tak už je to prý opravdu na spadnutí. Podchod nespadne. Po letech slibů, odkládání a různých se tahanic se již brzy dělníci pustí do rekonstrukce olomouckého hlavního vlakového nádraží, vstupní brány do města. A tak si pojďme něco o stanici povědět.

„Rozkvétá kraj, má milovaná zem, když dělníci a ženci prací tvořivou ji věnčí“. Tento sgrafitový nápis pod hanáckými motivy se již od roku 1960 skví ve stěně nádražní haly nad odjezdovými tabulemi, a kdo jezdí do Olomouce nebo z ní pravidelně vlakem, tak ho již jistě zná zpaměti. Že ale původní olomoucké nádraží stávalo jinde a že patřilo k prvním na Moravě, už ale obecně známo není.

V místě původního nádraží, 
Divišova ulice na Bělidlech

A skutečně. První vlak přijel do Olomouce 17. října 1841 po kolejích budované Severní dráhy císaře Ferdinanda, která byla naplánována z Vídně přes Břeclav a Přerov do Haliče na území dnešního Polska a Ukrajiny. Z Přerova přitom byla vybudována odbočka do Olomouce, která tehdy byla významnou vojenskou pevností. Kvůli přísným vojenským předpisům ovšem trať nemohla vést až před tehdejší východní Hradskou bránu, jež stávala zhruba v místech dnešního hotelu Palác. A tak byla pro stavbu nádraží vybrána lokace dál na východ, kde se křížila cesta od Hradské brány s cestou procházející Hodolany, zhruba v místech dnešního styku Edisonovy a Divišovy ulice.

Ani zde ovšem nemohlo vyrůst plnohodnotné a honosné nádraží, jak by se na takový vynález, jakým železnice byla, slušelo, nýbrž pouze jednoduchá dřevěná hala, kterou bylo možno v případě válečného ohrožení snadno strhnout. Pevnostní předpisy byly neúprosné a v rámci fortového věnce pak dokonce vyrostly u Černovíra a v Holici tzv. železniční forty, které střežily trať vstupující na území pevnosti.

Tramvajová točna v Pavlovičkách 
poblíž místa původního nádraží

Změna nastala až po třiceti letech, kdy se daly tušit velké změny, co se pevnosti týče, navíc se za tu dobu nádraží rozrostlo – od roku 1845 se odtud jezdilo do Prahy, od roku 1870 do Nezamyslic a Šternberka, brzy přibylo spojení s Krnovem – a přestalo kapacitou stačit. Proto bylo vybráno nové, současné, místo necelý kilometr jižněji.

Zde vyrostla v roce 1871 již bytelnější novorenesanční budova, avšak kolem dokola nebylo nic víc, ani cesta do města – dnešní Masarykova třída v té době již byla vytečkována v mapách, na svou realizaci si ale ještě počkala. K novému nádraží se tak chodilo a jezdilo přes to původní, takže si cestující vlastně příliš nepomohli. Přímá spojnice s městem vznikla až po pádu pevnosti a v roce 1899 se po ní rozjela první olomoucká tramvaj, smyčka a konečná zastávka byly přímo před nádražím. V té době se z Olomouce vlakem jezdilo už také do Čelechovic na Hané přes Příkazy a Náměšť.

Na počátku nového století pak nádraží prošlo rekonstrukcí a rozšířením, novou, samostatnou budovu získala nádražní pošta, taktéž okolí nádraží se postupně zaplňovalo novými domy, mimo jiné již naproti fungoval hotel Bahnhof, v místech dnešního hotelu Clarion.

Kolejiště při jižním zhlaví stanice a věžák
Regionálního centra z "vysokého" mostu

Olomoucký dopravní uzel v následujících letech dále rostl na významu a začal si žádat modernizační zásahy. Na přelomu 20. a 30. let tak došlo k jeho radikální přestavbě, kdy byla vybudována ostrovní nástupiště, která s odbavovací halou spojil podchod, na severu v Pavlovičkách se silnice ponořila do podjezdu pod koleje, na jihu zase koleje překročil silniční tzv. vysoký most, čelechovická dráha nově končila u čerstvě dobudovaného 5. nástupiště, byly upraveny tramvajové koleje v přednádraží.

Dostalo se samozřejmě i na samotnou budovu, která podle projektu architekta Antonína Parkmana odhodila svůj novorenesanční vzhled a oblékla se do červené cihlové fasády. Architekt při přestavbě přitom vycházel z půdorysu stávající budovy, avšak mezi její nárožní vížky, které dnes nesou hodiny, vystavěl prostornou odbavovací halu se stropem ve výšce 12 metrů, jež svou masou vystupuje z původní linie nádražní budovy do přednádražního prostoru. Hala, nad níž ještě „poletují“ železničářská okřídlená kola, se stala dominantním prvkem nejen nádraží, ale také Masarykovy ulice ve směru od centra. Přestavba nádraží byla ukončena v roce 1938.

Odbavovací hala nádraží se sgrafity Wilhelma Zlamala

Po válce dochází k rekonstrukci poničené budovy, novou podobu dostává její interiér, kolejiště je elektrifikováno, prodloužena je tramvajová trať do Hodolan a později až do Pavloviček k místu původního nádraží. V okolí nádraží také houstne zástavba, přičemž ale mizí některé původní objekty, jako například hotel Bahnhof, který je nahrazen panelovou novostavbou hotelu Sigma, nebo původní budova pošty.

Významné změny pak přinese přelom tisíciletí. Nejprve je na jihu zbudována silniční estakády Prokopa Holého, zahrnující i tzv. vysoký most, v roce 1997 pak k nádraží přijede první tramvaj třídou Kosmonautů od tržnice. V následujících letech se pak rozjedou úpravy a opravy celého nádražního prostoru, do kterého se zakousává zub času a který poničily také povodně. Kompletní proměnou na dopravní terminál městské a regionální hromadné dopravy projde přednádraží, kde je také vybudováno podzemní parkoviště, věžák Regionálního centra Olomouc a zrekonstruováno sídlo krajského úřadu, především ale přednádraží, všechna nádražní nástupiště a Staré Hodolany v roce 2003 propojí nový podchod.

Terminál hromadné dopravy před nádražím

Samotná budova nádraží je oprášena – zatímco zvenčí doslova (a bohužel průčelí haly následně zahalí reklama), uvnitř obrazně, když po úpravách nabídne cestujícím vlídnější a modernější prostředí a širokou škálu služeb. V depu dokonce vznikne železniční muzeum. Nicméně stále chybí opravit podchod a nástupiště, kde straší léta zavřené stánky, a vyměnit dosloužilé koleje a návěstí… Prý v roce 2016 bude hotovo. Nezbývá než se těšit.

Na závěr ještě několik současných čísel: Olomoucké hlavní nádraží je křižovatkou 5 železničních tratí, má 60 dopravních kolejí. Cestující mohou pro přístup k vlakům využít 2 podchodů a 5 nástupišť s 9 nástupními hranami. Výpravní budova je dlouhá 160 metrů, celá oblast nádraží od severu na jih měří téměř 4 kilometry.