Kopřivnické hory poskytly stín i parádní výhledy

Putování z Frenštátu pod Radhoštěm do Kopřivnice přes Šostýnské vrchy jsem původně plánoval jako pohodový výlet na neděli, tak aby příliš neunavilo před pondělními pracovními výkony. Jak se ale nakonec ukázalo, náramně se hodilo i na tropickou sobotu – dvaadvacet turistů se sice při stoupání do kopců zapotilo, ale většinu dne strávili ve stínu lesa, který poskytoval teplotu vzduchu podstatně příjemnější než rozpálená města na startu a v cíli výletu.

Do Frenštátu jsme se s Větráním vrátili zhruba po měsíci, na konci června jsme tu končili po absolvování výstupu na Velký Javorník, ovšem neměli jsme tehdy možnost navštívit místní informační centrum. Takže sem jsme nyní zamířili, sotva jsme vystoupili z vlaku. Některé z účastníků ale místo letáčků nebo turistických vizitek lákala spíše zmrzlina vedle pod podloubím, a když jsme opustili malé historické jádro města, málem se někteří nechali zlákat i na zdejší koupaliště, které se plnilo lidmi. Naštěstí však naše cesta, celkově dvanáctikilometrová, před stoupáním do kopců vedla podél řeky Lubiny, která vyloženě zvala k namočení chodidel nebo jiných částí těla. A podobně, i když pro někoho nedobrovolně, také brod přes potok v Lichnově.

To už jsme ale začali ukrajovat ze 150metrového převýšení k Janíkovu sedlu, no bez funění jako parní lokomotiva se to neobešlo. Když jsme ale po krátké cestě ze sedla stanuli na vyhlídce z Raškova kamene, kusu někdejšího korálového útesu, rázem bylo funění do kopce zapomenuto. Tady naopak bral dech krásný výhled na Červený kámen a kus Štramberka krčícího se mezi lomem okusovaným vrchem Kotoučem a Bílou horou. Po pokochání a svačině jsme pokračovali po naučné stezce za další vyhlídkou, přesněji za dřevěnou rozhlednou, která se jmenuje Bezručova vyhlídka. Z hřebenové cesty se postupně otevřel pohled na areál Tatry, tolik kontrastující s pěkným a chladivým lesem kolem nás. Rozhledna pak přidala další kousek výhledové mozaiky – Bílou horu (přes kterou jsme putovali před necelými dvěma lety, viz tehdejší report) a pod ní se rozkládající Kopřivnici.

A zase se objevilo lákadlo, šipky od vyhlídky směřovaly ke kopřivnickému koupališti, ovšem naše kroky vedly kolem sotva kapající Jasníkovy studánky k Husově lípě, abychom následně zase stoupali do kopce s cílem prohlédnout si ještě to, co zbylo z hradu Šostýn. A že toho není zrovna málo: kromě příkopů a hromad kamení je to v desítkách metrech zdí i jeden obnovený gotický portál, který se ihned stal nejfotografovanější částí hradu.

Zřícenina Šostýna byla naším posledním cílem ve výšinách nad Kopřivnicí, z plánované trasy zbývalo jen dojít k vlakovému nádraží. Svodům koupaliště po cestě všichni odolali, volání vychlazených nápojů naproti ale nikdo, takže možnosti jako návštěva muzea Tatry nebo Lašského muzea šly bokem. Po orosené odměně jsme nasedli na vlak domů, a když se to zdá neuvěřitelné, byli jsme doma dříve, než tvrdily jízdní řády. Stačilo nečekat na zpožděný vlak v Hranicích a naopak doběhnout jiný zpožděný vlak v Přerově a bum, časová úspora skoro půl hodiny oproti jízdnímu řádu. Jen ten výlet opravdu skončil dost rychle...