Bez přehánění luxusního výhledu si mohli užívat turisté, kteří se mnou a posledním zářijovým Větráním vystoupali na Kelčský Javorník. Z plošiny ve výšce 895 metrů nad mořem byl k vidění pořádný kus Moravy i vrcholky slovenských hor. Dostat se nahoru ovšem nebylo úplně jednoduché a rozhodně ne jen kvůli pěti kilometrům stoupání.
Větrací výpravu na nejvyšší vrchol Hostýnských vrchů si nenechalo na svátek sv. Václava ujít devětatřicet turistů, od dětí až po seniory. Průvodčí v Hulíně jen protočila panenky, když jsme přestupovali do jejího vlaku s úmyslem dostat se na nádraží v Rajnochovicích (které je mimochodem na katastru v Podhradní Lhotě). Až do Bystřice pod Hostýnem se tak ve žralokovi (tedy RegioSharku) nedalo dost dobře hýbat, ani dýchat. V Rajnochovicích, vlastně Lhotě, jsme vystoupili a nejprve zamířili k modelu hradu Šaumburk, u kterého jsem celou partu vyfotil, a vyrazili jsme na vlastní putování.
Se sluncem nad hlavou, které se pomalu, ale jistě rozehřívalo, aby ukázalo, že i když je podle kalendáře už podzim, tak má dost síly, cesta ubíhala a brzy jsme již ukrajovali první výškové metry z Podhradní Lhoty po zelené značce. Ta nás měla vést mezi dvě hradní zříceniny, Šaumburk a Nový Šaumburk alias Zubříč, ale vzhledem k tomu, že tu nejsou dosud odklizené následky vichřice zkraje letošního roku, zajímalo větrače hlavně to, aby se neztratili a nepolámali při zdolávání popadaných stromů (a i tak na krev došlo). Ostatně z hradů tu toho moc stejně nezbylo, jak jsme se přesvědčili v areálu staršího z nich, který založil známý biskup Bruno ze Schauenburku, počeštěně Šaumburku – v podstatě jen kamení a hluboký příkop. Aspoň že výhled na Rajnochovice s kostelem sv. Anny odtud je hezký.
A tak jsme pokračovali v cestě. Po předchozí gymnastice, parkouru a kdovíčím mezi kládami se část z nás nechala malinko unést pěknou lesní cestou, takže jsme si kousek zašli, brzy jsme už ale dobývali vrstevnice ve správném směru. Jen se to stoupání postupně zdálo být nekonečným. Před polednem se už ale před námi objevil vysílač a kousíček za ním rozhledna. Tu na Kelčském Javorníku nechal postavit v době nedávné mikroregion Podhostýnsko, ocelovo-dřevěná věž, která někomu připomíná nábojnici, jinému zase doutník, byla otevřena v roce 2015. Její nejvyšší vyhlídková plošina je ve výšce 30 metrů nad vrcholem. A že bylo hezky, nedralo se nahoru za rozhledem jen čtyřicet větračů, ale i spousta dalších lidí, až to věž slušně rozhoupalo. Ten výhled ale za trochu adrenalinu stál, jak jsem už naznačil. Svatý Hostýn s Bystřicí pod ním a za nimi Přerov s charakteristickými komíny tamní chemičky v jednom směru, o kousek vedle Hranice s vápenkou a hradbou masivem Oderských vrchů, na východě byly k nepřehlédnutí Velký Javorník, kde jsme s
Větráním byli v červnu, Lysá hora nebo Radhošť, ale také třeba vrchol s hradem Starý Jičín nebo Šostýnské vrchy u Kopřivnice (tam jsme také
nedávno byli), směrem k jihu pak část Hostýnských vrchů, Vsetínské vrchy, Javorníky a úplně vzadu vyčuhovaly z oparu slovenské vrcholy… No prostě paráda.
Strávit věčnost ale na rozhledně nejde, takže jsme se po krátkém odpočinku pustili do sestupu k Chvalčovu. Dolů to šlo skoro samo, naší pozornosti ale po cestě neunikly zajímavé skály zvané Jehelník, na nichž se protahovaly děti, ani pamětní deska Ladislavu Jarošovi, odbojáře, kterého popravili za druhé světové války nacisté. Na Chvalčově jsme se zastavili u zdejší prvorepublikové kaple a díky tabulím naučné stezky se dozvěděli, co tu kdysi dělal Tomáš Garrigue Masaryk s rodinou. To už ale byla výprava nějakou dobu rozdělena ve dvě části, ta část, která byla v Bystřici pod Hostýnem dříve, si po občerstvovací pauze v restauraci v parku vyrazila ještě do centra města, s druhou půlkou jsme o něco později zamířili už rovnou k nádraží.
Průvodčí tentokrát příliš vyděšeně nevypadal, jízdenky ale ve vlaku, který se zaplnil do posledního místa, ani nekontroloval. Naopak nervozní jsme byli my, abychom stihli přestoupit na rychlík v Hulíně, protože další vlak ve směru na Olomouc by jel až za hodinu a půl. Naštěstí ale počkal…
Na další Větrání, tentokrát už v regulovaném počtu, protože čtyřicet lidí je šok pro mě i pro okolí, můžete se mnou vyrazit první říjnovou sobotu, jede se na Opavsko. Více na
stránce Větrání.
Komentáře
Okomentovat