Patnáct prostějovských zastavení

Hanácký Jeruzalém nebo Město módy, tak se říkalo Prostějovu, který patří díky kulturnímu životu, množství památek a také průmyslem mezi nejvýznamnější moravská města a například počtem obyvatel se v rámci České republiky pohybuje kolem 25. místa. O Prostějovu už jsme se několikrát na webu zmiňovali nebo virtuálně šli kolem, tentokrát se ale do městských ulic podíváme podstatně podrobněji. Ovšem ne do vyčerpání, těch patnáct zastavení/odstavců těžko může na všechny pozoruhodné stavby, historické i současné zajímavosti a významné osobnosti stačit...

Kde jinde začít procházku městem než na hlavním nádraží. Stanice leží na rychlíkové lince z Brna přes Olomouc do Jeseníků, dostat se sem tedy není problém. Už nádražní budova z přelomu 40. a 50. let nasvědčuje, že se po vystoupení z vlaku ocitáme ve městě, které má co do činění s moderní architekturou. Na druhou stranu výstavba nové výpravní budovy byla nutnost, původní nádraží totiž bylo na konci války zničeno. Poválečná novostavba je členěna na tři části – na střední odbavovací halu, která na sebe upozorňuje červeným obkladem a nepřehlédnutelnou plastikou, navazuje na jihu hotelová část komplexu, na severu pak administrativně-provozní křídlo, v němž byly i ordinace lékaře či celnice. Před budovou stávala jako náhled do železniční historie parní lokomotiva z roku 1889, před dvěma lety však byla převezena do muzea v Lužné u Rakovníka a v Prostějově po ní zůstal jen prázdný podstavec s informační tabulkou. Prostějov má ještě jedno nádraží, místní, blíže k centru města na někdejší Moravské západní dráze, které čeká na rekonstrukci.

Když se vysloví jméno města, mnohým se téměř okamžitě vybaví Oděvní podnik, kdysi proslulá textilka, díky které se Prostějov mohl chlubit označením město módy. Na tradici Oděvního podniku navazuje několik podstatně menších firem, ovšem nejednomu místnímu slza ukápne při vzpomínce na demolici objektů OP nedaleko nádraží v roce 2014, která prý snad byla největší podívanou podobného druhu ve střední Evropě za poslední dobu. Prostějovský průmysl ale nebyl a není jen textil. Známá Palírna U Zeleného stromu (dříve také Starorežná) s tradicí od roku 1518 je doma právě v Prostějově (byť součástí akciovky se sídlem v Ústí nad Labem), v hanáckém městě se vyrábějí také třeba kolejové výhybky. A když se rozhlédneme kolem hlavního nádraží, nemůžeme přehlédnout staré budovy někdejší továrny na stroje Wichterle & Kovářík alias Wikovu, pozdějšího Agrostroje, kdysi největšího producenta zemědělských strojů v Československu, který úspěšně zabrouzdal i do oblasti výrobu osobních aut. O kousek dál za tratí pak stojí bývalý akciový pivovar, v němž se pěnivý mok vařil přes sto let.

Nejen průmyslníci a obchodní partneři František Wichterle a František a Josef Kováříkovi jsou spojeni s Prostějovem coby zdejší známí rodáci. Přímo světově proslulý je vnuk Františka Wichterleho Otto a příběh o tom, kterak na stroji ze stavebnice Merkur vyrobil gelové kontaktní čočky; každý student si pak z literatury jistě pamatuje epitaf básníka, jenž miloval svět, Jiřího Wolkera – o něm ale bude ještě řeč dále. Z Prostějova pocházel či pochází také architekt Matěj Rejsek, filozof Edmund Husserl, módní návrhářka Lola Beer Ebner nebo třeba modelka Pavlína Pořízková. Připomínky některých z nich lze v ulicích města najít – stačí udělat jen pár desítek kroků od hlavního nádraží směrem k centru a už na vás kouká oko z pamětní desky na domě, v němž žil Otto Wichterle a jeho sestra, akademická sochařka Hana Wichterlová.

Vedle slavných rodáků se Prostějov může pochlubit, ostatně už jsem to naznačil výše, celou řadou ukázek 20. století. Už cestou po Svatoplukově ulici k centru města lze narazit například na funkcionalistickou vilu Eveliny Fleischerové, v níž se v současnosti prodávají vodní čerpadla (ani slavné logo Sigmy Lutín – trojzubec – nechybí). Na nedalekém náměstí Padlých hrdinů (zdejší pomník připomíná 23 obětí tzv. hladového protestu během první světové války) pak rozhodně nesmí pozornosti ujít vila, kterou jako sídlo rodiny Františka Kováříka navrhl na začátku 20. století známý architekt Emil Králík. Inspiroval se tehdy podobou rodinných domů v Anglii a vznikla tak zajímavá stavba se dvěma bočními křídly s lodžií, která obepínají vstupní dvůr. Ten je od náměstí oddělený zdí s arkádovými oblouky a jeho dominantou byla kašna se sochou ženy – socha však byla v minulosti zcizena a stejně tak byl za "vlády dělnické třídy" z vily přemístěn či rozprodán její původní mobiliář. A vůbec by vila uvítala revitalizaci, stavba je to nicméně krásná. A mimochodem jste ji mohli vidět v Četnických humoreskách. Nutno dodat, že Emil Králík navrhl vilu také pro Josefa Kováříka, bratra Františka, stojí na Vojáčkově náměstí naproti Národnímu domu.

Než ale k Národnímu domu dojdeme, uděláme si ještě jednu zastávku. Ostatně dost možná tu budeme muset čekat na zelenou u přechodu přes hlavní silnici. Přímo u jedné z nejrušnějších prostějovských křižovatek stojí zajímavý barokní kostel sv. Jana Nepomuckého. Ojedinělý je zejména umístěním věží na koncích chrámové lodě, což podle odborníků nemá na Moravě obdoby. Více jsem o kostelu psal dříve, takže můžete na chvíli přeskočit sem.

A už jsme u ikonické prostějovské stavby, secesního Národního domu, který je ozdobou města od roku 1907. Idea vybudování českého společenského a kulturního centra s divadelním sálem, kavárnou, restaurací a dalšími prostory byla v Prostějově diskutována již nějakou dobu, za duši projektu je označován František Kovářík (mimochodem vedle podnikatele i pozdější československý ministr), který se stal předsedou Družstva pro výstavbu spolkového domu, neopomenutelnou zásluhu má i lékárník a starosta Karel Vojáček, který na stavbu věnoval 20 tisíc zlatých. Podobu, která ohromí už jen při letmém pohledu, dal Národnímu domu slavný architekt Jan Kotěra, na bohaté výzdobě exteriéru i interiéru stavby se podílela celá řada významných umělců té doby. V běhu let sice původní tvář domu utrpěla několik zásahů, zejména divadelní část upravovaná během druhé světové války, rekonstrukce v posledních letech ale cenné stavbě vrací dřívější lesk. Nutno poznamenat ještě, že před vstupem do divadla stojí památník donátorů a podporovatelů prostějovského kulturního života Karla a Karly Vojáčkových.

Národní dům vyrostl na okraji historického centra, dalo by se říci před městskými hradbami. Však také v přilehlých Smetanových sadech je možné si kousek opevnění z konce 15. století včetně dvou dochovaných bašt prohlédnout. A když prohlédnout, tak pozorně, protože část 300metrové hradební zdi slouží i jako připomínka zaniklé židovské zástavby přilehlé Školní ulice, která v současnosti slouží hlavně jako parkoviště. Hradby Prostějované postupně bourali během 19. století, ovšem kus z dochovaných zdí vzal za své až v 60. letech století minulého – kvůli stavbě kina Metro 70, pod kterým se ukrývá kryt civilní obrany. Kromě kina nelze v parku přehlédnout například obelisk věnovaný zakladateli sadů Janu Spaniovi nebo sochu Bedřicha Smetany. A když už byla řeč o hradbách, je dobré zmínit se i o tom, že Prostějov je vojensky důležitým městem – mimo jiné je tu dislokována 601. skupina speciálních sil generála Moravce.

Ze Smetanových sadů je to jen pár kroků k prostějovskému zámku. Renesanční stavbu nechal vybudovat na místě dřívější tvrze Jan z Pernštejna v letech 1522–1526, původní podobu ale narušila třicetiletá válka, kdy byl vypálen, pak také různé druhy využití (kasárna, sýpka nebo vězení) a v neposlední řadě úpravy na počátku 20. století. Tehdy mimo jiné zámecké fasády ozdobila charakteristická sgrafita s historickými a hanáckými motivy, například se vzkazem "Hanák tade bode do skonání světa, tento staré zámek dyl o štere leta!". Současným majitelem zámku je město, pro veřejnost tu funguje kavárna a sem tam se konají prohlídky zámeckých prostor. U zámku stojí ještě další zajímavé domy – například někdejší střelnice, v níž sídlí knihovna, nebo secesní sokolovna. Rohový Knížecí dům přímo naproti vstupu do zámku sloužil jako náhradní sídlo správy panství po třicetileté válce.

Nyní již vcházíme na hlavní prostějovské náměstí nesoucí jméno T. G. Masaryka, na kterém se tři odstavce zdržíme. Ono by to šlo i na delší dobu, protože náměstí je obklopeno celou řadou zajímavých historických měšťanských domů, za zmínku by stál určitě například Onšův dům (č. 24), v jehož průčelí je osazen původní renesanční kamenný portál ze zámku, ale o každém metru náměstí se rozepisovat nelze. Zároveň ale nejde přehlédnout dominanty náměstí – na západní straně je to secesní radnice, další z architektonických klenotů města. Díky 66 metrů vysoké věži jde vlastně o klenot nejviditelnější. Však také na prohlídky reprezentačních prostor se stávají fronty a zájem je také o výhled z věže. O radnici jsem se zmiňoval již v článku o zajímavých radnicích, můžete tedy odskočit sem.

Před radnicí lze v jakoukoliv denní i roční dobu narazit na dva pány. Jednak život na náměstí sleduje první československý prezident T. G. Masaryk, nedávno se tu pak usadil na lavičku, téměř proti svému rodnému domu (č. 22), Jiří Wolker, který se okamžitě stal vděčným partnerem na fotografiích obyvatel i návštěvníků města. Básník, jenž miloval svět, avšak v nedožitých 24 letech podlehl tuberkulóze, už přitom v Prostějově jednu sochu má, od roku 1951 a ne příliš daleko – na náměstí Svatopluka Čecha, poněkud nedůstojně mezi bývalým Priorem a "nádorem" rychlého občerstvení.

Kromě radnice je neméně důležitou, ale podstatně starší dominantou náměstí T. G. Masaryka farní, původně gotický kostel Povýšení sv. Kříže. Historie církevního stánku v těchto místech se píše už od 12. století, za tu dobu se několikrát ocitl v troskách – během husitských válek nebo po požáru města v roce 1697, který ale bez úhony přečkal dřevěný kříž, načež se kostel stal poutním místem. Chrám s 64 metrů vysokou věží ovšem není solitér, z jihu k němu přiléhá kaple Nejsvětější Trojice, ze strany náměstí pak Stará radnice, renesanční dům s později přistavěnou charakteristickou lodžií, v němž sídlí prostějovské muzeum. Svůj otisk na podobě nejbližšího okolí hlavního městského chrámu ale zanechala také moderní doba: v 70. letech minulého století musel celý blok historické zástavby v těsném sousedství kostela ustoupit betonové novostavbě Prioru, který se nedávno proměnil ve Zlatou bránou a její podoba mi přijde k jinak pěknému náměstí milosrdnější...

... to se ale ani zdaleka nedá říci o zanedbané tržnici v Uprkově ulici jižně od kostela. Tato ulice bývala tepnou prostějovské židovské čtvrti, avšak velká část z ní byla v 70. letech minulého století demolována, přičemž vzniklé prostranství s tržnicí je v současnosti snad největší ostudou Prostějova. Ze židovské zástavby zůstal vlastně jen blok domů zvaný Špalíček v Uprkově ulici, z nichž zaujme zejména ten s neobvyklým štítem využívaný Galerií Špalíček; o kousek dále pak stojí dvě bývalé synagogy – v Demelově ulici synagoga Bet ha-midraš, jejíž objekt nyní využívá pravoslavná církev, a naproti Nová synagoga přestavěná na Husův sbor. Památkou na židovské obyvatelstvo je také židovský hřbitov při Brněnské ulici a pomník v místech bývalého židovského hřbitova před Reálným gymnáziem ve Studentské ulici. Mimochodem prostějovská židovská komunita patřila k největším na Moravě, městu se dokonce přezdívalo Hanácký Jeruzalém. Své útočiště tu po vyhnání z královských měst našli Židé z Olomouce, vrcholu dosáhlo židovské osídlení ve druhé polovině 19. století, kdy zde žilo přes 1800 lidí. Druhá světová válka však komunitu zdecimovala, ze zhruba 1400 židovských obyvatel přežila holocaust jen hrstka, které se po válce podařilo zdejší obec obnovit a udržet až do jejího spojení s brněnskou židovskou obcí v 60. letech.

K centru Prostějova pronikla také drobnější, v některých případech se chce říci až venkovská zástavba, jak je možné vidět například v Mlýnské ulici. Nejnápadnější ukázkou takového průniku je dům se žudrem u rušné světelné křižovatky při Jiráskově náměstí. Žudr býval typickým prvkem hanáckých gruntů, dodnes se jich ale zachovalo minimum, na Prostějovsku jen čtyři (kromě Prostějova ještě v Bílovicích, Brodku a Němčicích). Pod prostějovský žudr se dlouhá léta chodilo či jezdilo do hospody, mimo jiné tu fungoval zájezdní hostinec U Černého orla, v němž se scházeli trhovci i regionální umělci. Pivo tu v současnosti již nepění, nicméně plzeňské logo se stále skví na fasádě. 

Když už jsme nakousli venkov, Prostějov samozřejmě není jen samotné historické město, ale i několik připojených, původně samostatných dědin, v jejichž ulicích lze dosud na spíše venkovská zákoutí narazit. Jednou z takových částí města jsou Drozdovice, táhnoucí se od Městského rybníka až k sídlišti Svobody. Sídlišti, kvůli kterému hrozila demolice zdejší barokní kapli sv. Anny, Drozdovičtí si však symbol své vsi ubránili, i když se okolí razantně proměnilo. Mimochodem z centra města se dá ke kapli dostat příjemnou procházkou přes Kolářovy sady, kde lze navštívit hvězdárnu.

Poslední zastávkou naší exkurze Prostějovem bude, tak jako v životě, hřbitov. Areál hřbitovů se rozkládá na samém jihu města při Brněnské ulici, založen byl na počátku 20. století. Do areálu se vstupuje bohatě zdobenou branou, po pár krocích staneme před dvojicí arkád v renesančním duchu, pod nimiž jsou pohřbeni některé významné prostějovské osobnosti. Právě na tomto hřbitově, který je označován díky druhově skladbě zdejší flory jako malá botanická zahrada, odpočívají například Otto Wichterle, František Kovářík, Karel Vojáček i Jiří Wolker, o kterých jsme mluvili výše. K městskému hřbitovu z jihu přiléhá ještě podstatně menší hřbitov židovský, kterému vévodí obřadní síň, v níž jsou prostřednictvím pamětní desky připomenuty prostějovské oběti holocaustu. Na hřbitově lze vidět také některé náhrobky z 19. století, přenesené sem z dřívějšího pohřebiště v dnešní Studentské ulici. Těch ale není mnoho – většina náhrobků totiž byla zničena, a jak se před nedávnem zjistilo, posloužila například jako dlažba v prostějovských městských částech a okolních obcích...

Toto by měl být závěr naší procházky Prostějovem, patnáct zastavení máme za sebou. Nicméně dovolím si ještě připomenout jeden tip na výlet, jehož trasa vede biokoridorem Hloučela, který by rozhodně neměl být při návštěvě Prostějova opomenut. Tip najdete tady.