Olomouc: Seminář sv. Františka Xaverského (teologická fakulta)

Není budovy, která by byla více spjata s tradicí olomoucké univerzity, než ta s adresou Univerzitní 22. V současnosti v ní sídlí Cyrilometodějská teologická fakulta, svoji historii tu ale psalo také třeba studium medicíny nebo současná Vědecká knihovna. Původně ovšem honosná budova sloužila chudým studentům.

Seminář sv. Františka Xaverského založil při jezuitské olomoucké akademii biskup Stanislav Pavlovský, který patřil k velkým podporovatelům jezuitů a jejich činnosti; podobně jako jeho předchůdce Vilém Prusinovský, který jezuity do Olomouce pozval. Dnešní Univerzitní ulici v té době lemovaly desítky domů, které však jezuité podle možností skupovali a postupně přestavovali pro potřeby své a svých studentů. K vybudování důstojného sídla semináře na místě několika starších domů v sousedství konviktu, staré městské zbrojnice a kaple přestavěné z někdejšího vězení, kde byl umučen Jan Sarkander, došlo v letech 1717–1720. Tedy ve stejné době, kdy celý komplex jezuitské olomoucké univerzity (o konviktu jsem již psal tady, o školní budově zde) dostával novou barokní podobu. Za návrhem přestavby semináře stojí stavitel Lukáš Glöckel, stavbu zrealizoval Wolfgang Reich, oba se podíleli i na dalších jezuitských stavbách.

Třípatrová budova se zaobleným nárožím a arkádami do dvora (dnes zazděnými) sloužila chudým studentům až do zrušení jezuitského řádu v roce 1773. Univerzita tehdy byla zestátněna a v konviktu původně určeném studujícím mladým šlechticům byl zřízen kněžský dům, proto byla šlechtická kolej přesunuta do budovy semináře. Fungovala tu ovšem jen krátce, v roce 1778 byla olomoucká univerzita přesídlena do Brna. Jak se ale později ukázalo, bylo to pouze dočasné a akademická služba semináře mohla pokračovat. Po čtyřech letech se totiž univerzita do Olomouce vrátila, jako lyceum s omezenými promočními právy. A císař Josef II. při návštěvě města určil jako sídlo školy právě dřívější seminář sv. Františka Xaverského – na což dodnes upomíná deska "Optimarum Artium Ludis Josephus II (Nejlepšímu rozvoji věd Josef II.)" nad vchodem.

Do budovy se tak nastěhovala, ještě společně s gymnáziem, všechna lycejní pracoviště, kromě teologie, filozofie a práv také medicínsko-chirurgické studium. Škola se rozvíjela a získávala věhlasu, například v roce 1805 měla přes 850 posluchačů a lycejní knihovna zahrnovala kolem 40 tisíc svazků. Roku 1827 bylo lyceum povýšeno opět na univerzitu, nyní C. k. Františkovu, jejím studentem byl například pozdější zakladatel genetiky Gregor Johann Mendel, jeho studium připomíná pamětní deska na nároží budovy. Po roce 1848 ale dalšímu rozvoji univerzity nepřála doba, nejprve zanikla filozofická fakulta, později právnická a v roce 1860 byla univerzita rozhodnutím vlády zrušena. "Přežil" ji pouze medicínsko-chirurgický ústav, který zavřel o patnáct let později, a teologická fakulta, která přečkala v prostorách semináře jako jediný pozůstatek univerzity až do nástupu komunismu.

Nebyla tu ovšem sama. Gymnázium, v literatuře označované již důsledně jako německé, tu vzdělávalo studenty až do roku 1902, kdy získalo vlastní budovu na dnešní třídě Svobody (v současnosti se rekonstruuje pro potřeby filozofické fakulty). Prostory sdílela fakulta také s dřívější univerzitní, později studijní knihovnou, kterou dostala po zrušení univerzity do správy. Do "svého" v sousedství červeného kostela se předchůdce nynější Vědecké knihovny přestěhoval v roce 1936. Teprve tehdy mohla fakulta, nesoucí od roku 1919 název Cyrilometodějská bohoslovecká, přistoupit k úpravám svého barokního sídla pro potřeby výchovy mladých teologů. Při rozsáhlé rekonstrukci mimo jiné vzniklo nové auditorium maximum zasahující dvě podlaží nebo fakultní muzeum. Dokončení prací v únoru 1937 provázela velká slavnost za účasti mnoha významných hostů z celé země.

Ze zrekonstruovaných prostor se ovšem teologové netěšili dlouho. Po vypuknutí druhé světové války byly vysoké školy uzavřeny a budovu fakulty dostali k užívání Hitlerjugend. Teologům se po válce vrátila poničená a "zaneřáděná všelijakým hnusem", přesto se měsíc po skončení války začalo vyučovat. Počátkem roku 1946 pak byla obnovena olomoucká univerzita jako Univerzita Palackého, děkan bohoslovecké fakulty se stal jedním z prorektorů... Slibné vykročení do nové éry utnulo komunistické tažení proti církvi, které se nevyhnulo ani teologickým fakultám. S krátkou epizodou po roce 1968 byla Olomouc čtyři desítky let bez vysokoškolského studia bohosloví, přičemž jeho tradiční sídlo se v padesátých letech změnilo v administrativní sídlo Pozemních staveb. Ty provedly v interiérech řadu necitlivých změn, mimo jiné zanikla kaple a také někdejší auditorium, kdy ve vestavěném patře vznikly sololitem rozdělené kanceláře.

Pozemní stavby později budovu opustily a ta se mohla vrátit do univerzitních služeb. K užívání ji dostala fakulta pedagogická, a to až do roku 1990 – tehdy byla obnovena Cyrilometodějská teologická fakulta a vráceno jí její původní sídlo. Ihned se přistoupilo k jeho obnově, přičemž zvelebování a přizpůsobování současným požadavkům trvá i nadále. Zásadními úpravami přitom jsou vybudování nových prostor v podkroví a výtahu či adaptace prostor v přízemí pro potřeby knihovny a především pak obnova auditoria maxima v důstojnou, reprezentační a moderní fakultní aulu a zřízení fakultní kaple.

Samozřejmě zmiňované prostory jsou běžně přístupné studentům a jejich vyučujícím, ale protože se fakulta zapojuje do akcí typu Noc vědců nebo Noc kostelů, nahlédnout sem příležitostně může i veřejnost. Celoročně pak k návštěvě zve fakultní galerie v chodbě před knihovnou, kde jsou často prezentována i díla studentů nebo fotografie z jejich dobrovolnických aktivit. A zvenčí si budovu někdejšího jezuitského semináře můžete prohlédnout kdykoliv...

Nároží budovy s deskou vzpomínající studium G. J. Mendela

Soška sv. Václava na nároží budovy

Deska vzpomínající Mendelovo studium

Na zasedací místnost dohlížejí sv. Cyril a Metoděj

Fakultní kaple