Jsou výlety, které se do paměti turisty vetknou takovou silou, že na ně zkrátka nemůže zapomenout. I mezi větracími výpravami by se takové našly: výstup na Kelčský Javorník, kdy jsme přelézali snad milion popadaných stromů, to samé, jen zasypané sněhem před jedním Silvestrem u Luhačovic anebo dávná blátivá Kladecká dolina. K těmto se nyní jistojistě přidá putování Vysočinou z Velké Bíteše do Náměště nad Oslavou. Přitom to vypadalo na nenáročnou procházku...
Den před odjezdem se mě jedna z účastnic ptala, jestli je třeba brát si špacír hole, jestli po trase bude nějaké náročnější stoupání. Odpověděl jsem, že to bude výlet na pohodu a že spíš než hole se vyplatí zateplené holínky. Aniž bych to věděl, byl jsem dost blízko pravdě. Tedy dost možná jsem to vědět nebo alespoň tušit měl. Nad mapou jsem při plánování trasy a hledání spojů strávil dost času. Těch variant, co jsem naklikal na mapě! Jednou z prvních samozřejmě byla trasa po červené značce, při bližším zkoumání se mi ale zdála málo zajímavá (a to třeba v Jinošově stojí tvrz a zámek a měli bychom čas se podívat na zámek v Náměšti). Nakonec jsem zvolil cestu podél říčky Jasinka se zastávkou u jeskyně či jednoho pěkného kostelíka a před dosažením cíle v Náměšti jsme ještě měli zdolat pyramidovou rozhlednu. Měli...
Po sedmé hodině jsme vyjeli rychlíkem z Olomouce, na kterou se začínalo usmívat slunce, směr Brno, žádné zpoždění, naopak jsme asi jeli až moc rychle, což vyústilo během jedné zastávky mezi poli (asi u Holubic) v komentář, že stojíme, abychom nejeli. Do Brna jsme přijeli dle jízdního řádu a přesunuli se na Zvonařku, odkud jsme pokračovali autobusem do Velké Bíteše. To, že bychom se v počtu třinácti kusů do autobusu nevešli, bylo to nejmenší, spíše jsme tak hleděli na tu rezavou konstrukci brněnského autobusáku a plánovali, kam uhneme, kdyby se začala hroutit. Nezhroutila a brzy už jsme si to šinuli po D1. Vlastně spíše skákali po dálničních panelech, navíc se hustě rozsněžilo, takže jsem začal vzpomínat na varianty výletu, které jsem si naklikával na mapě pro případ uvíznutí na dálnici. Ale do Bíteše jsme dojeli.
Během pár minut jsme se podívali po městě, zejména k opevněnému kostelu sv. Jana Křtitele a po společné fotce na Bítešském chodníku slávy jsme nabrali směr Náměšť – nejprve po oné "nezajímavé" červené značce, kterou jsme ale za dálnicí opustili. To už se sníh změnil v jemný déšť, který naštěstí postupně slábl, až přestal úplně, takže se šlo čím dál lépe. V Jestřabí jsme viděli první posly jara, ale i první ukázky následků řádění kůrovce a silných větrů po naší trase. Než jsme došli podél Jasinky k Jasenici podívali jsme se k Jezevčí jeskyni, bláta nebylo příliš a přes vodu byly mostky. Před Jasenicí jsem zavelel k odchylce od původně plánované trasy, zamířili jsme mezi pole, ve kterých se brzy objevila věž kostelíka sv. Klimenta, prý snad pozdně románského původu. Teprve od něj jsme sešli do vesnice s pozůstatky středověké tvrze.
Dlouho jsme se ale nezdrželi a putovali po proudu Jasinky dál. A tady, v jinak pěkném údolí, se začal náš postup k Náměšti zpomalovat. Cesta značená jako cyklotrasa překračuje šestnáctkrát klikatící se tok Jasinky, což by nám až tak nevadilo, kdyby se říčka dala překročit suchou nohou. Poprvé jsme se na druhý břeh dostali po kládách, u druhého brodu po kamenech... a pak už jsme hledali cestičky po břehu, jak zůstat na jednom břehu o něco déle. A šlo to, s trochou námahy... Ale zhruba v třetině údolí už jsme narazili a zvolili taktický ústup – výstup po prudkém svahu na hranu údolí a evakuaci na cestu mezi poli (která se mimochodem táhla už od Jasenice). Většina z nás tak brzy stála na suchém asfaltu s výhledem do širého okolí, někteří ještě zkusili říčku párkrát překonat, ale asfaltem nakonec vzali zavděk všichni. A v Naloučanech, kam jsme krátce nato došli, už jsme většinou měli oklepáno i bláto z bot.
Tento stav ovšem vydržel jen chvíli. Z časových důvodů jsme se rozhodli upustit od cesty na rozhlednu u Ocmanic (dva na ni ale vyrazili) a zamířili po zelené značce rovnou do Náměště. Na mapě to vypadalo jako rychlý úsek, ve skutečnosti ale "něco" přes pěšinu podél potůčku poházelo stromy, takže jsme si užili asi půl kilometru trojkombinace bláto, voda a popadané kmeny. Jak jsme si oddechli, když jsme dorazili na silnici, museli slyšet až v Náměšti. Do města už to nebylo daleko, po asfaltu a následně chodnících bez překážek se šlo jedna báseň, tedy nebýt toho, že už jsme za sebou a v nohou měli tolik "pohodových" zážitků. Ti, co toho měli už opravdu dost, zamířili rovnou na nádraží, zbytek ještě absolvoval rychlý exkurz do historického centra – vždyť co by to bylo za návštěvu Náměště bez fotky barokního mostu klenoucího se přes Oslavou a zámku nad ním?
Vlak jsme nakonec stihli všichni, i ti, co nevynechali ocmanickou rozhlednu. Teď ještě aby klaply všechny spoje domů... Zatímco příznivci rychlejšího přesunu do Olomouce volící autobus po dálnici měli na přestup o něco více času, polovina výpravy pokračovala na Hanou rychlíkem – a přeběhnout s bolavýma nohama celý hlavák, to je fuška, ale aspoň z nás odpadaly zbytky bláta. A s naším odpadnutím do vlakových sedaček a probíráním nejen uplynulého dne se první větrací výprava uzavřela. I když domácí praní a čištění bot by se mělo ještě také počítat...
Komentáře
Okomentovat