Posun výletu měl samozřejmě za následek snížení počtu účastníků na polovinu, takže se nás ráno v Prostějově sešlo jen deset, ale komornější počet nebyl na škodu – vždyť kdo by všechny houbaře, borůvkáře či jiné "plodaře" ve skupině udržel pohromadě! Nikdo se neztratil i vlak tentokrát stihli všichni, byť cílovými Boskovicemi jsme po zhruba devatenácti kilometrech v nohou spíše jen proběhli (ale někteří stihli i kávu).
Jak běžně razím, že na výlety se jezdí vlakem, strávili jsme kus cesty v autobusu. Jednak do Protivanova, odkud jsme na putování vycházeli, nevedou koleje, takže jsme si po ránu užili v autobusu všechny ty zatáčky a serpentiny kolem vojenského prostoru, a jednak jsme kvůli tradiční letní výluce v Brně museli i cestu domů částečně absolvovat autobusem. A nutno dodat, že i když jsem nevěřil, že řidič autobusu může v Brně v neděli večer dodržet výlukový jízdní řád, byli jsme na hlavním nádraží včas a rychlík na Olomouc jsme v pohodě stihli.
Zatímco na výlukový autobus mezi Blanskem a Brnem jsme byli připraveni dopředu, to, že v Protivanově u kostela narazíme na klokany, pro nás bylo opravdu překvapení. Na druhou stranu kostel a klokani v sousední zahradě byli víceméně to jediné, co stojí z naší návštěvy tohoto drahanského městečka za zmínku, brzy jsme jej již nechali za zády a mezi poli mířili do lůna zdejších lesů. Kaluže na polní cestě trochu nahrávaly pochybnostem o tom, jak budou vypadat po propršené sobotě cesty v lese, ale nakonec jsme všechno zdárně prošli – i úseky, kudy žádná cesta nevedla, přestože by možná podle náznaků v terénu měla.
Putování bylo především příjemnou procházkou v živém lese, který ještě sucho, kůrovec a pily nestihli zdecimovat, a co je dobře, tak vzhledem k četnosti pramenů a potůčků to asi ani jen tak nezvládnou. Ten nejvýznamnější zdejší pramen jsme si samozřejmě nenechali ujít – pramen Punkvy, respektive říčky Luhy, která je zdrojnicí řeky, která má zásadní podíl na podobě jižněji rozloženého Moravského krasu. Pramen je pěkně upravený, na místě spousta hrníčků, že si každý může vybrat, a voda je chladivá, mokrá a osvěžující... Zamířili jsme také k nedaleké chatě, která posloužila za druhé světové války jako sídlo zdejších odbojových skupin, prošli kolem meteoradaru na Skalkách, nejvyšším drahanském vrcholu – a odtud už jsme jen klesali a klesali a kličkovali mezi potůčky tekoucími po cestách a míjeli pozůstatky někdejšího plavebního kanálu od Suchého k boskovické Šmelcovně.
Při obědové pauze ve Velenově nás zastihla ona výše zmíněná přeháňka, ale jak rychle přišla, tak zase odtáhla. Výhled na Boskovice s hradem a zámkem a okolí města jsme si užívali již opět se sluncem nad hlavou. Do okrajových částí města jsme brzy sestoupili a u arboreta Šmelcovna si dali "jedno rychlé", za odměnu i na posilnění do následujícího stoupání k vyhlídce na vodojemu, ke které jsme došli za doléhajícího ruchu z nedalekého western parku. Byť vyhlídka na vodojemu nabídla i popis toho, co člověk vidí, samotný pohled na město kvůli probíhající výstavbě a sloupům elektrického vedení není zrovna nejlepší – lepší podívaná se naskytla až v aleji od hřbitova. A to už jsme byli v boskovických ulicích a zamířili na náměstí, kde někteří nabrali směr kavárna, jiní zase na pár kroků v židovské čtvrti. Za chvíli jsme se ale všichni sešli na vlakovém nádraží a jeli příjemně unavení domů, i přes všechny přestupy kupodivu včas...
Komentáře
Okomentovat