Dusno a litry prolitého potu, to bude asi nejvýraznější vzpomínka na větrací výpravu na rozhlednu Floriánka nad Polešovicemi nedaleko Uherského Hradiště. Předpověď počasí nás celý předcházející týden připravovala na déšť různé intenzity, ten nás ale na Slovácku nezkropil. Naopak doslova lilo z nás a ani zdaleka to nebylo náročností trasy.
V cestě jsme totiž měli jen jediné stoupání a následně kilometry rovinou podél řeky Moravy do Starého Města na vlak domů. Když jsme ale dorazili do cíle, nejeden z nás se kvůli panujícímu horku cítil, jako by téměř dvacetikilometrovou trasu absolvoval dvakrát. Nutno ale podotknout, že někteří z nás déšť během dne na vlastní kůži zaznamenali – ráno před odjezdem z Olomouce a já osobně ještě chvíli předtím, než jsem si mohl doma dát sprchu.
Na Floriánku jsme vyrazili v počtu deseti lidí, navzdory nehodám na železnici v uplynulých týdnech jsme s úsměvem naskočili do vlaku a ještě při vystupování v Nedakonicích jsme před průvodčím vtipkovali, že jsme v pohodě dojeli. Ze zastávky jsme si to namířili rovnou mezi poli do Polešovic, kde jsme nemohli nevěnovat chvíli pozornosti baroknímu kostelu sv. Petra a Pavla a jeho okolí, byť z hlavní ulice narušovalo jeho dominanci moderní nákupní středisko. Z výstupu k rozhledně jsme pak postupně ukrajovali výškové metry, podél vinohradů i po prudkých schodech, až jsme konečně u věže, pojmenované podle odrůdy vína vyšlechtěné týmem místní šlechtitelské stanice, z mokrými čely stanuli. Tabule na nejvyšší vyhlídkové plošině Floriánky sice ukazují i směr a vzdálenost od různých světových metropolí, vzhledem k panujícímu počasí a brzkému dopolednímu času jsme ale byli rádi, že jsme viděli alespoň Polešovice pod námi a nedaleký hrad Buchlov.
Další postup jsme se rozhodli neuspěchat, k čemuž přispěla i trpělivá vážka, která vydržela na místě během focení snad všemi členy výpravy. Cesta k Tučapům ale ubíhala rychle, v rozkopané obci jsme ale neviděli žádné čápy, jak by mohl název navádět, zato jiřiček stovky. Nechtěně jsme jejich rozestavení v notové osnově, pardon, na elektrickém vedení, vyplašili. Brzy jsme už ale nechali dědinu za sebou, zastavili se u kapličky na hraně svahu, odkud už bylo vidět i Staré Město a Uherské Hradiště, a pak dlouho ze Starých hor klesali zpět k Nedakonicím. Tentokrát už jsme ale zamířili přímo do centra obce a využili stínu na zahrádce zdejšího penzionu k občerstvovací pauze. Ta přišla více než vhod, jen se poté nechtělo moc znovu zvedat pod vyjasňující se oblohu. Když se ale v naší blízkosti na poli objevil rozmetač močůvky, přidali jsme do kroku a brzy už kráčeli po břehu Moravy a zdravili po ní plující lodě.
V Kostelanech jsme prošli náves a zastavili se u zdejšího památného nýtovaného mostu (psal jsem o něm zde), kousek za obcí pak minuli soutok Moravy a Olšavy přitékající od Kunovic. Do Starého Města už nebylo daleko a cesta po pobřežní cyklostezce celkem fajn ubíhala, ovšem slunce zpoza řídnoucích mraků pálilo více a více, a když se k tomu na kraji Starého Města přidal ještě ruch a prach na hlavní silnici, bylo už načase se někam schovat. Naštěstí klimatizovaná benzinka nedaleko nádraží se ukázala jako příjemné místo k ukrácení času do odjezdu, když přímo na nádraží ani nikde poblíž nic jiného o víkendovém odpoledni nefunguje. Pak už jsme sedli na rychlík a bez zpoždění a nehody dorazili do Olomouce.
Komentáře
Okomentovat