Manýristické arkády zámku v Moravské Třebové, o kterém jsme si povídali v
článku o moravsko-slezských renesančních památkách, jakoby ukončovaly panování renesance v umění a ohlašovaly brzký příchod baroka, příchod baculatých andělíčků. Pod jejich křídly se výrazně promění tvář moravské a slezské krajiny, podoba měst a vsí. Nejvýrazněji ze všech stavebních slohů vůbec.
Ať si učebnice období baroka, slohu vzniklého stejně jako renesance v Itálii (však také baroko částečně z renesance vychází), klidně označují jako dobu temna (i když je pravda, že to zrovna klidný čas nebyl), vliv tohoto uměleckého stylu na podobu země je dodnes více než přítomný a patrný. Barokních památek na území Moravy a Slezska je nespočet. Krajina je doslova poseta rozlehlými klášterními či zámeckými areály, chrámy, paláci, venkovskými kapličkami, božími mukami a sochami světců. A to nemluvě o tom, že baroko zasáhlo i krajinu samotnou: sítí císařských silnic lemovaných alejemi, prací s osovými dominantami, jež právě často tvoří poutní chrámy, nebo zákroky při budování pevnostních měst.
 |
| Boží muka u Mořic na Prostějovsku |
Následující řádky se ale budou točit hlavně kolem církevních staveb, neb jak si pamatujeme ze školních lavic, bitva na Bílé hoře a třicetiletá válka ukončily „bohabídnou“ dobu renesance a nastolily čas znovuupevňování katolického vyznání. Nastupující baroko, v jehož duchu se válkou zničená země obnovovala a jež v sobě neslo prvky středověkého křesťanství, bylo jedním z nejsilnějších prostředníků tohoto procesu.
Ještě si však povězme něco k typickým znakům baroka, kam jistě patří i zmínění baculatí andělíčci. Slovo baroko prý pochází z portugalštiny a souviselo s perlami nepravidelného tvaru, však také ideálním tvarem baroka je ovál či elipsa a nezřídka jsou barokní stavby všelijak prohnuté a asymetrické, hrající si s lidským pohledem. Vnitřní prostory na tom jsou obdobně – celé plochy stropů a zdí jsou pokryty malbami či štukovými plastikami, přičemž stropní fresky často znázorňují oblohu posetou anděly, čímž se dosahuje dojmu otevřenosti prostoru. Dalšími charakteristickými znaky jsou bohatě zdobené vstupní portály či schodiště s balustrádovým zábradlím doplněným sochami, fasádové pilastry (naznačené sloupy), oválná okna, mansardové střechy paláců s vikýři nebo cibulové báně kostelních věží. A teď už dost barokních formalit a vydejme se na cestu...
Pokud jsme výše zmínili, že baroko mělo zásadní vliv na tvář země, pak to mimo jiné potvrzují zápisy moravských památek na
seznam UNESCO, kdy ze sedmi zapsaných lokalit nemá jedině brněnská vila Tugendhat s barokem prokazatelně nic společného. Naopak takový kostel sv. Jana Nepomuckého u Žďáru nad Sázavou nebo sloup Nejsvětější Trojice v Olomouci patří ke skvostům barokního umění.
 |
Kostel sv. Jana Nepomuckého ve Žďáru n. S.
(unesco-czech.cz) |
Kostel zasvěcený mučedníku Janu Nepomuckému vyrostl na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou v letech 1719-1722 a nebýt originálního půdorysu a všudypřítomné mystiky, byl by to obyčejný vesnický poutní kostelík. Architekt Jan Blažej Santini-Aichl, významný představitel české barokní gotiky, však jeho projektem dosáhl vrcholu své tvůrčí činnosti. Navrhl dynamickou stavbu na půdorysu pěticípé hvězdy, symbolu pěti ran Kristových a zároveň pěti písmen v latinském slově „tacui“ - „mlčel jsem“ a pěti hvězd svatozáři mučedníka, které se objevily ve Vltavě po jeho násilném utonutí, prostor mezi cípy základní hvězdy přitom vyplňují oltářní výklenky. Symbolika spojená s Nepomuckým je zakomponována i do interiéru stavby, mimo jiné je v kupoli vypodobněn mučedníkův jazyk. Dojem z vnitřku chrámu ještě umocňuje hra okny prostupujícího světla a stínů. Na centrální kostel pak kompozičně navazuje ambit ve tvaru deseticípé hvězdy s deseti kaplemi, který poutní areál obepíná. Zelenohorský poutní areál byl pro svoji architektonickou jedinečnost a stylovou čistotu na
seznam UNESCO zapsán v roce 1994.
 |
| Zámek Kroměříž |
O čtyři roky později byla na seznam světově významných památek zapsána také hanácká Kroměříž, respektive tamní
komplex raně barokního zámku olomouckých (arci)biskupů a zahrad. Původně stával při středověkém městě gotický hrad založený Brunem ze Schauenburka, ovšem ten byl později z iniciativy Stanislava Thurza přebudován na renesanční zámeckou rezidenci, při které byla založena dnešní Podzámecká zahrada. Renesanční město ovšem zpustošili Švédové během třicetileté války, a tak ve 2. polovině 17. století přistoupil biskup Karel z Lichtenštejna-Kastelkornu k barokní obnově kroměřížských ulic i zámku. Rezidence přiléhající k severozápadnímu rohu centrálního městského náměstí si dodnes víceméně zachovala svoji raně barokní podobu, interiéry však prošly několika proměnami, a to zejména v duchu vrcholného baroka po požáru v roce 1752. K nejvýznamnějším prostorám zámku patří rokokový Sněmovní sál, bohatě zdobený freskami a mohutnými lustry, kde v revolučních letech 1848-49 zasedal říšský sněm. Dnes je zámek ve správě Národního památkového ústavu a využívá ho také olomoucké Muzeum umění.
 |
| Květná zahrada Kroměříž |
S rekonstrukcí města po třicetileté válce byla obnovena v barokním duchu i Podzámecká zahrada, která ale byla v 19. století proměněna na krajinářský park. Barokní tvář si ale zachovala
Květná zahrada zvaná též Libosad rozprostírající se na opačné straně historického města. Libosad vybudoval v letech 1665-75 císařský architekt Giovanni Pietro Tencalla, v jehož projektu komponované zahrady s kolonádou, bludištěm či pavilonem-rotundou se misí dozvuky italské pozdní renesance s francouzskými barokně-klasicistními vlivy.
Během cesty od kroměřížského zámku k Libosadu těžko můžete minout
kostel sv. Jana Křtitele s dvouvěžovým průčelím a kupolí, vrcholné dílo Ignáce Josefa Cyraniho z let 1737-68, které patří ke stylově nejčistším barokním stavbám na Moravě. A nepřehlédnutelná je v blízkosti Květné zahrady také
barokní sýpka ze zač. 18. století.
 |
| Zámek Valtice |
Stejně jako kroměřížský také
zámek ve Valticích stojí na místě původního středověkého hradu. Ten byl nejprve přestavěn na pohodlnější renesanční rezidenci, ovšem ani ta pánům z Lichtenštejna, po třicetileté válce nejmocnějšímu šlechtickému rodu na Moravě (ovšem Valtice byly až do roku 1920 součástí Rakouska), nevyhovovala, a tak se přistoupilo k barokní proměně areálu a sídelního města vůbec. Přestavbu inicioval ve 30. letech 17. století Karel Eusebius z Lichtenštejna, sám architektury znalý z doby svých studií a cest, a pokračovali v ní až do druhé poloviny 18. století jeho nástupci. Renesanční zámek byl postupně rozebírán či proměňován na hospodářské budovy, zatímco v těsné blízkosti rostly budovy nové – za Eusebia to byly nové jízdárny a manýristická brána se dvěma věžemi a vyhlídkovými terasami, za Antona Floriana, španělského granda na císařském dvoře, se přestavovalo v duchu španělského baroka, po jeho smrti v roce 1724 byla postavena brána do areálu z náměstí a jeho syn nechal vybudovat jižní křídlo zámku s jedinečnou, bohatě zdobenou kaplí. V polovině 18. století pak vzaly za své poslední zbytky původních hradních budov a na jejich místě vznikla zámecká zahrada, doplněná v roce 1790 ještě o budovu divadla. Zahrada byla později proměněna na krajinářský park, jak jej známe dnes, zámek prošel nevelkými neobarokními úpravami na konci 19. století, které mu ovšem příliš na kráse neubraly. O to smutnější byl ale osud sídla v době nedávné – koncem druhé světové války tu položili život ruští zajatci popravení jako zrádci vojáky Rudé armády, po válce se ze stopokojové rezidence málem stala továrna. Naštěstí jej ale můžeme dodnes obdivovat coby dominantu hlavního města vína a významnou součást Lednicko-valtického areálu,
památky UNESCO.
 |
Čestný dvůr zámku Valtice,
v pozadí kostel Nanebevzetí Panny Marie
(www.zamek-valtice.cz) |
Ještě se však vraťme do dob knížete Eusebia, jeho jméno je totiž zvěčněno v latinském nápise na průčelí raně barokního
kostela Nanebevzetí Panny Marie, další dominanty Valtic, která navíc patří k největším svatostánkům na Moravě. S výstavbou podle přání knížete, který požadoval takový chrám, aby se do něj vešli všichni obyvatelé Valtic, a prý jej snad i vyprojektoval, začal Giovanni Giacomo Tencalla, který v té době pracoval i na zámku. S jeho prací ovšem nebyl kníže úplně spokojen, a tak když se v kostele zřítila během stavby klenba, byl Tencalla propuštěn a dokončení chrámu dostal na starosti architekt Ondřej Erna. Kvůli válečnému neklidu – nejdříve táhli Moravou Švédi, potom zase Turkové – byl nakonec kostel s vysokým dvouvěžovým průčelím vysvěcen v roce 1671 a definitivně dokončen ještě o něco později. A všechny ovečky z Valtic a nejbližšího okolí spolehlivě mohl pojmout, jeho kapacita je tři tisíce lidí, běžně byl při mši podle propočtů valtické fary zaplněn tak z poloviny.
 |
Kostel sv. Augustina
s klášterem milosrdných bratří ve Valticích |
S lichtenštejnským zvelebováním Valtic souvisejí mimo jiné ještě další dvě církevní stavby, bývalé kláštery. Věže
kostela sv. Augustina již z dálky připomínají areál Milosrdných bratří, jeden z prvních konventů, jehož hlavní činností byla léčba nemocných. Klášter vznikl za knížete Karla z Lichtenštejna, avšak původně působil ve starém špitále, až v roce 1662 byl položen základní kámen současných objektů. Ty si ovšem neuchovaly svoji původní barokní podobu, pouze kostel, odmyslíme-li si pozdější zvýšení věží, a těsně přiléhající klášterní křídla byly ušetřeny přestavby pro potřeby nemocnice na konci 19. století. To františkánský klášter, respektive dochovaná část, už svému původnímu účelu neslouží. Barokní budovy vystavěné na konci 17. století po zrušení kláštera za josefinských reforem sloužily mimo jiné jako učební prostory rolnické školy, která prý byla pýchou Dolních Rakous. Při klášteru stával i kostel, ten byl ale po roce 1807 stržen.
 |
| Pohled do kupole chrámu sv. Michala v Olomouci |
A nyní se vrátíme zpět na Hanou, za posledním moravským barokním klenotem
na seznamu dědictví UNESCO. Tím je
čestný sloup Nejsvětější Trojice, který se tyčí do výšky téměř 35 metrů na olomouckém Horním náměstí. V rámci hanácké metropole jde o pomyslnou třešničku na dortu, neb Olomouc je barokních paláců, kostelů, klášterů, kašen či vojenských staveb plná. Jen vzpomeňme na naše
dřívější povídání – olomoucký arcibiskup sídlí v raně barokním paláci v těsném sousedství tereziánské zbrojnice, kde se ale dnes studenti univerzity zbrojí vědomostmi, uměnovědci míří do Uměleckého centra v prostorách barokního jezuitského konviktu, na něhož shlížejí majestátní kupole chrámu sv. Michala na nejvyšším místě historického jádra města (mimochodem prý snad první kupole na Moravě), valy Korunní pevnůstky v Michalském výpadu ukrývají čerstvě opravenou barokní prachárnu, o kus dál proti proudu řeky se rozkládá Hradisko, bývalý klášter, jehož architektura mu vynesla označení Moravský Escorial, o Etzlerových varhanách v chrámu sv. Mořice jsme se už také zmínili, o Svatém Kopečku si ještě povídat budeme...
 |
| Kašna Tritonů v Olomouci |
A pak ty barokní kašny, kterých lze ve městě napočítat osm, z toho dvě – Saturnova na nádvoří Hradiska a Delfínova u dominikánského kostela v Sokolské ulici - jsou tak trochu méně na očích, protože sochy, které je zdobily, vzaly v běhu času za své. Kdežto u kašny Tritonů, která je považována za umělecky nejhodnotnější z celého souboru, občas sedává muž s píšťalou ve středověkém hávu a hraje návštěvníkům centra pro radost, Caesarova udivuje svou velikostí a Herkulova zase skýtá možnost posezení s výhledem na orloj, když jsou lavičky na Horním náměstí obsazené.
 |
| Sloup Nejsvětější Trojice v Olomouci |
S kašnami ze začátku 18. století jsou spojena jména kameníka Václava Rendera a sochaře Filipa Sattlera, jež najdeme také v seznamu tvůrců proslulého trojičního sloupu, který je na seznamu památek UNESCO od roku 2000. Právě Render byl iniciátor jeho výstavby, poté co dokončil morový sloup na vedlejším Dolním náměstí jako výraz poděkování za skončení morové rány, která na Moravu udeřila v letech 1714-16; ten se mu ale nezdál dost dobrý, a tak navrhl městské radě, že postaví sloup, který „svou výškou a nádherou nebude mít rovného v žádném jiném městě.“ Stihl ovšem vybudovat jen první patro, ve kterém se ukrývá malá kaple, Sattler, jenž tvořil pro sloup sochy, ho také pro smrt neviděl dokončený, stejně jako ještě další umělci. Sloup, jemuž dominuje pozlacené sousoší Nejsvětější Trojice, byl nakonec budován téměř 40 let, jeho vysvěcení v září 1754 se účastnila i císařovna Marie Terezie. Jde o nejvyšší sousoší v České republice, svým uměleckým zpracováním, sochařskou výzdobou a celkovou impozantností pak o zcela výjimečné barokní dílo v rámci střední Evropy.
A teď si dejme pauzu, ať chytneme dech, příště razíme na pouť...
P.S.: Není-li u fotografií uvedeno jinak, je jejich autorem autor tohoto blogu.
Komentáře
Okomentovat