Pod křídly baculatých andělíčků: Desetkrát pro chválu Boha

Dávno již je tomu, co jsme se v sérii o barokních památkách na Moravě a ve Slezsku věnovali poutním chrámům a některým významným klášterům. Sloh „baculatých andělíčků“ však zanechal stopy snad v každém městě a řadě obcí, a tak se následující řádky budou věnovat desítce dalších církevních staveb, které jsou dominantami daného místa nebo jsou nějakým způsobem výjimečné.

Je přitom jasné, že na celou řadu kostelů a klášterů, které by mohly být zmíněny, se nedostalo. Vždyť baroko vůbec, pomineme-li panelákovou výstavbu ve druhé polovině 20. století, ovlivnilo podobu Moravy a Slezska nejvíce. Nešlo přitom jen o přestavby objektů poničených za třicetileté války, ale i celou řadu novostaveb, které měly svou mohutností a okázalostí překvapit a ohromit.

První kopule

Michalský areál v Olomouci z věže sv. Mořice

Jednou z takových staveb, která překvapí a ohromí, je určitě chrám sv. Michala v Olomouci. Zvenčí vypadá dost obyčejně, ale vejdete-li dovnitř a zvednete svůj zrak k mohutným kopulím nad vámi, ztratíte dech. Všechna výzdoba interiéru a otevřené dveře do řady dalších prostor někdejšího dominikánského kláštera jsou bonbonky navíc.

Michalský chrám s přilehlým teologickým seminářem stojí na nejvyšším návrší středověké Olomouce, do raně barokní podoby začal být gotický areál, v němž se do třicetileté války konala pravidelná zasedání zemského sněmu, přestavován roku 1676, přičemž i kvůli těm pozoruhodným kopulím se stavba táhla přes třicet let. Hlavní kopule totiž musela být stavěna nadvakrát, protože se krátce po dostavění zřítila. Podle odborníků jde ale o první kopulovitou stavbu severoitalského typu na Moravě – na tom se nic nemění.

Současnou podobu svatomichalský areál získal během řady pozdějších přestaveb a přístaveb, kostela se dotkly zejména novobarokní úpravy interiéru a zbourání zádušních domků u Michalského výpadu, k části semináře zvané Marianum pak přibylo v letech 1910-1911 Salesianum a ještě později Leopoldinum, dohromady tak jde o jeden z největších stavebních komplexů v Olomouci.

Z dáli viditelná dominanta

Průčelí šternberského chrámu

Dominantou blízkého Šternberka je chrám Zvěstování Panny Marie, dobře viditelný i třeba z nádraží v Července. Význačnost kostela spočívá také v jeho velikosti, která jej řadí k největším na Moravě, a v ojedinělém řešení štítu, kdy je mezi průčelními věžemi osazen nástavec se sochařskou výzdobou.

Výstavbou kostela bylo ve druhé polovině 18. století završeno budování augustiniánského kláštera v sousedství šternberského hradu. Podobu navrhl František Antonín Grimm, na výzdobě interiéru se podílel zejména František Antonín Sebastini, který zhotovil nástropní fresky. Dokončené stavbě bylo požehnáno roku 1783, již v následujícím roce ovšem Josef II. klášter zrušil a ten byl rozdělen mezi několik majitelů, přičemž část byla adaptována na faru.

I po zásahu císařské moci však bylo o kostel a faru pečováno, za zmínku stojí například renovace fresek či pořízení nových varhan na konci 19. století. Proces, ke kterému došlo v posledních letech znovu. V roce 1927 totiž varhany vzplály a požár poničil i Sebastiniho fresky. Až po dlouhých více než osmdesáti letech se přistoupilo k restauraci interiéru kostela, která byla slavnostně dokončena v roce 2011.

Raritní věže

Prostějovský kostel sv. Jana Nepomuckého

Sebastini se podílel také na výzdobě prostějovského kostela sv. Jana Nepomuckého, jenž je součástí kláštera milosrdných bratří. Ti o kostelu už v době jeho dokončení hovořili jako o nejkrásnějším v jejich majetku. A skutečně, bohatě zdobený interiér zpomalí dech každému. Zvenčí jde přitom o spíše nenápadnou stavbu, u které se kvůli rušné křižovatce jen těžko někdo zastaví kvůli kochání se architekturou. To je ale chyba, neboť vnější podoba kostela je zajímavá a ojedinělá umístěním věží. Ty totiž nestojí vedle sebe v průčelí, nýbrž kostelní loď ze severu a z jihu zakončují, což podle odborníků nemá na Moravě obdoby.

Konvent milosrdných bratří vznikl v Prostějově na místě bývalého Žalkovského dvora v letech 1739-1751, kostel byl dostavěn v roce 1755. V klášteře bylo od založení 18 lůžek pro nemocné z chudší vrstvy prostějovských obyvatel a lékárna. Nemocnice v klášterních zdech fungovala až do druhé světové války, po válce byli milosrdní z kláštera vyhnáni a byl zde zřízen domov důchodců. Senioři neudržovaný areál opustili v roce 2006, rok nato skončila i zdejší lékárna. Pro zpustlý areál se hledá využití, klášterní kostel ale prošel v uplynulých letech obnovou.

Santiniho Žďár

Interiér žďárské baziliky. Foto: zamekzdar.cz

Nelze při povídání o barokních zajímavostech nezmínit slavného architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichla. Kromě poutního kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře, kterému jsme se už věnovali, má totiž ve Žďáru nad Sázavou na svědomí také přestavbu baziliky Nanebevzetí Panny Marie a vůbec areálu někdejšího cisterciáckého kláštera, dnešního žďárského zámku.

Bazilika je po té velehradské druhým nejdelším kostelem na Moravě a současnou podobu získala na počátku 18. století za opata Václava Vejmluvy, který jako milovník umění povolal do služby Santiniho, aby z kláštera učinil jeden z nejkrásnějších církevních areálů své doby. Santini do původně gotických prostor kostela osobitě zakomponoval barokní prvky, jako varhany a oltáře, stejně tak upravil či vytvořil další prostory, o kvalitě jeho práce mimo jiné vypovídá to, že řada manželských párů ze Žďárska si řekla ano ve zdejších jízdárnách.

Nutno dodat, že v roce 1784 byl klášter po ničivém požáru zrušen a později přebudován na zámecké sídlo, přičemž jej od roku 1930 vlastnili Kinští, kteří jej nedávno získali zpět v restituci. Kostel byl po zrušení kláštera ustanoven farním chrámem. V roce 2009 ho pak papež povýšil na baziliku minor.

Santiniho Křenov?

Křenovský Jan Křtitel

Santiniho jméno je tradičně spojováno taktéž s kostelem sv. Jana Křtitele v Křenově, ale podle odborníků jde jen o legendu, která mezi lidmi koluje. Na každém šprochu však bývá pravdy trochu, a tak připouštějí, že může jít v detailech o vzdálený ohlas santiniovského stylu. Jinak prý jde o poměrně jednoduchou barokní stavbu. Nic to však nemění na faktu, že je chrám dokončený roku 1729 zdaleka viditelnou a pohlednou dominantou této vsi na Moravskotřebovsku, navíc nedávno nákladně zrekonstruovanou. Stejně tak jsou opravené i další barokní památky dostupné několika málo kroky od kostela – bývalá fara, hřbitovní kaple sv. Isidora a také pranýř z roku 1732.

Nenápadná Svatá chýše

Vstupní portál brněnské Lorety

Další významnou postavou barokního stavitelství u nás je Mořic Grimm, který působil především v Brně, ale podílel se také třeba na stavbě zámku v Buchlovicích. Jednou z jeho realizací v jihomoravské metropoli byla v první polovině 18. století přestavba gotického kláštera minoritů s chrámem sv. Janů. Areál byl prací jeho a dalších umělců obohacen o loretánskou kapli, která patří k nejcennějším církevním objektům na Moravě.

Loretánské kaple byly stavěny jako kopie Svaté chýše v italském Loretu, jež má být příbytkem Panny Marie přeneseným z Nazaretu. Brněnská Loreta vznikla mezi lety 1716-1726. Jejím středem je Svatá chýše s motivy ze života Svaté rodiny, na oltáři je přesná kopie Loretánské Panny Marie. Chýši obestupuje ambit s kaplemi, presbytář tvoří Svaté schody, kopie schodů, po nichž Ježíš v Jeruzalému přicházel k Pilátovi. Co jistě upoutá z exteriéru, je bohatě sochařsky vyvedený vstupní portál. Okované dveře jsou usazeny mezi sochy andělů nesoucí římsu, na níž je umístěn reliéf korábu převážející Svatou chýši. Portál vrcholí Pannou Marií s dítětem.

Za zastavení stojí také sousední kostel sv. Janů, sv. Jana Křtitele a sv. Jana Evangelisty. Jednolodní barokní chrám se též dochoval v podobě, v níž jej Grimm vybudoval, a od roku 1784 je farním kostelem pro velkou část historického centra města.

Dominanta města cukru

Dačický karmel

Zatímco brněnský kostel se ve vysoké zástavbě poměrně ztrácí, klášter karmelitek v Dačicích je výraznou dominantou města na jihozápadě Moravy. Prostě vypadající raně barokní konvent vyrostl na břehu Moravské Dyje naproti hlavnímu náměstí v letech 1660-1664, zakladatelem byl tehdejší primátor, soukeník Matěj Jiří Kapeta, jenž zbohatl na vývozu sukna. Do kláštera přivedl komunitu františkánů, kteří později za podpory místních šlechticů přistavěli kostel zasvěcený sv. Antonínu Paduánskému.

Klášter se v průběhu času rozvíjel, roku 1755 zde dokonce bylo zřízeno filozofické studium, a bez úhony přečkal i dobu josefinských reforem. Ranou pro něj bylo až komunistické tažení proti církvi – v roce 1950 museli řeholníci klášter opustit a postupně zde byly kasárny, zednické učiliště a od roku 1961 muzeum. Po změně poměrů v roce 1989 byl klášter řádu vrácen, františkáni jej však věnovali bosým karmelitkám, které tu hospodaří dodnes, a zároveň byl nákladně rekonstruován. Prohlédnout si jej ale můžete pouze zvenčí, není veřejně přístupný.

Telčské Jméno Ježíš

Jezuitské Jméno Ježíš, v pozadí věž jakubského chrámu

Jezuité byli ve školním dějepisu často vybarvováni jako ti špatní, kteří mohli za dobu temna v našich dějinách. Jenže nebýt Tovaryšstva Ježíšova, tvář řady moravských a slezských měst by byla chudší o mnohdy nejen architektonicky hodnotné objekty. Například někdejší jezuitská kolej v Telči uzavírá spolu s proslulým zámkem malebné náměstí Zachariáše z Hradce a dvojvěží kolejního kostela Jména Ježíš je společně s věží městského chrámu sv. Jakuba Většího neoddělitelnou součástí panoramatu historického centra zapsaného v seznamu UNESCO.

Jezuité přišli do Telče na pozvání hraběnky Františky Slavatové z Chlumu a Košumberka v polovině 17. století a za její finanční podpory postupně v těsné blízkosti zámku vybudovali kolej s kostelem Jména Ježíš, seminář sv. Andělů, budovu gymnázia a další stavby. Jejich komplex se stal po zámku druhým největším ve městě. Když však Josef II. řád zrušil, do uvolněné budovy koleje se nastěhovali vojáci, gymnázium bylo přeměněno na hlavní školu, později nižší reálnou školu s českým vyučovacím jazykem (údajně první na Moravě). Školním účelům začala později sloužit také bývalá kolej, dnes tu sídlí Univerzitní centrum Masarykovy univerzity.

Někdejší jezuitský svatostánek je dnes filiálním kostelem svatojakubské farnosti. Za obhlédnutí stojí mimo jiné jeho neobvyklá orientace – stavba je do náměstí otočena bokem, neboť de facto tvoří jedno z křídel kolejního areálu. A určitě se podívejte také ke zmíněnému dvojvěží – věže jsou propojené zaslepenými arkádami, které dříve sloužily jako vyhlídka, ale i pro meteorologická pozorování.

Kolej nad podzemím

Jezuitská kolej na Masarykově náměstí

Podobu hlavního náměstí ovlivnili jezuité také v Jihlavě, působící zde od roku 1624. Pro svou činnost získali 23 zkonfiskovaných měšťanských domů při rohu náměstí, v jejichž provizorních prostorách zřídili gymnázium a kolej. Provizorium protáhla třicetiletá válka, zásadní stavební úpravy zahájila až výstavba kostela sv. Ignáce z Loyoly s majestátním dvojvěžovým průčelím. První bohoslužba v něm byla sloužena v roce 1689, vysvěcen byl ale až v roce 1740 kvůli práci na výzdobě.

Na stavbu kostela pak roku 1700 navázalo budování nových objektů koleje, které završilo v roce 1727 otevření budovy gymnázia s divadelním sálem a knihovnou. Když pak museli jezuité odejít, do roku 1784 v části konviktu působili dominikáni, pak se tu až do roku 1990 zabydlela armáda. Dnes spravují chrám a postupně rekonstruovaný konvikt premonstráti. V kostele se pořádají koncerty a je zde k vidění unikátní gotická Pieta z konce 14. století, v budově někdejšího gymnázia sídlí knihovna a nachází se zde také hlavní vstup do jihlavského podzemí.

Opavský Jiří, vlastně Vojtěch

Chrám sv. Vojtěcha v Opavě

Autor jihlavské koleje architekt Jacopo Brascha má na svědomí také nový chrám Tovaryšstva Ježíšova v Opavě, který vybudoval na místě středověkého kostelíka sv. Jiří. Opavští jezuité jej využívali již od roku 1627 pro svou rekatolizační činnost, při svatostánku vznikla také kolej se seminářem a gymnáziem, kde před rokem 1645 působil i známý Bohuslav Balbín.

Barokní úpravy areálu započaly v letech 1675-1679 právě výstavbou nového chrámu s impozantním průčelím, který dodnes můžeme na Dolním náměstí obdivovat v původní podobě, pomineme-li tedy zničení fresek a hlavního oltáře na konci druhé světové války. Později se do barokního hávu oblékl také zbytek komplexu, a sice v letech 1711-1723 pod vedením místních stavitelů Josefa Rieta a Jiřího Hausdruckera.

I z Opavy museli jezuité v roce 1774 odejít, reprezentativní prostory koleje tady ovšem nepřipadly armádě, nýbrž přešly do majetku slezských stavů, díky kterým zde dále až do roku 1870 fungovalo gymnázium. Při něm roku 1814 vzniklo první veřejné muzeum na území České republiky, dnešní Slezské zemské muzeum, a studoval zde například Gregor Johann Mendel. Po roce 1850 sídlil v bývalé koleji zemský výbor a zemský sněm, také další instituce. Dnes zde sídlí Zemský archiv v Opavě.