Trojice „kamenných“ výletů Větrání se završila. Po květnových výpravách na daleký sever k Venušiným miskám u Vidnavy a do Pulčínských skal na Valašsku se větrači tentokrát vydali do kraje břidlice, kde absolvovali osmnáctikilometrovou trasu proti proudu Odry a Budišovky.
Trasa to nebyla terénem nikterak náročná, pozvolné stoupání zvlněnou krajinou ovšem některé z účastníků zmátlo, až nechtěli uvěřit, že je Budišov nad Budišovkou, tedy cíl cesty, o dvě stě metrů výše než vlaková zastávka Heřmánky, ze kterého patnáctihlavá skupina vycházela. A rozhodně trasa nebyla jen o bývalých břidlicových dolech, odkud putoval materiál i na stavbu pražského Národního divadla či na Karlštejn. Prakticky už po vystoupení z vlaku bylo zřejmé, že v tomto údolí ukrytém mezi Oderskými vrchy s nepřístupným vojenským prostorem Libavá a vrcholky Vítkovské vrchoviny panuje víceméně chatařský a tábornický ruch, jinak se tu ovce a další zvířata pasou na loukách víceméně nerušeně.
Na druhou stranu už v Klokočůvku si mohli větrači prohlédnout chráněnou Dračí skálu, žádný drak z místních pověstí skupinu nicméně neohrozil. Možná že za to mohla Panna Marie ve skále, patronka nedalekého poutního místa, u kterého se turisté na chvíli zastavili, než se vydali na cestu po modré značce vstříc břidlicové naučné stezce. A právě na tomto úseku cesta vystoupá až padesát metrů nad hladinu Odry, aby ji brzy opustila a od koupaliště na Hadince už sledovala jen tok Budišovky. Soutok obou řek větračům ušel, jednoduše nebyl přes stromy vidět a navíc bylo více než vhodné koukat pod nohy – kvůli kalužím, zrádnému blátu a kamení… Co ale zrakům neušlo, byly opuštěné a zdevastované chaty na Hadince. A pak také mladí značkaři, kteří zrovna obnovovali „naše“ modré značky – ještě jednou díky za tuto záslužnou činnost!
Úplně jiný pohled se naskytl o něco dále v místě někdejšího Čermenského mlýna, kde se to v těsné blízkosti bývalého dolu hemží udržovanými chatkami v opečovávaných zahradách. Břidlicový svah posázený chatkami si přitom vyloženě koledoval o skupinovou fotku. Mimochodem dodnes tu stojí správcovská budova dolů s hornickými kladivy na fasádě, zrovna tu měli peřiny v oknech…
Naučná stezka pak větrače přivedla nejen k dalším dolům, ale také ke studánce s chladivou vodou. A k brodu, přes který si troufli jen dva udatníci, ostatní vzali zavděk vedlejším rozpadajícím se mostkem. Zchladit nohy přitom bylo moc fajn, a kdyby tak šlo namočit se celý a nevypadat jako blázen – vždyť výprava měla opět štěstí na počasí a celý den jí svítilo do hlav slunce. Po zastávce u další z břidlicových hald už se objevila silnice k Budišovu, kde někteří využili zbývajícího času do odjezdu vlaku k obhlídce zdejších památek a jiní k osvěžení těla i mysli, před dlouhou cestou domů.
Nakonec to byla cesta i docela dobrodružná. Vtípky ve vlaku ustaly, když se zničehonic ozvala rána a do stařičkého motoráku (aka orchestrionu, šukafonu či přeskočkrtka) cosi začalo unikat, snad teplo z přehřívajícího se motoru. Naštěstí se nekonalo žádné čekání na hasiče a evakuace cestujících, vlak do Suchdola dojel. Tady se ale už čekat muselo, a sice na zpožděný rychlík do Hranic, kde větrači měli opět přestupovat, nyní už na vlak do Olomouce. I se zpožděním se ale všechno stihlo a všechno dobře dopadlo.
Komentáře
Okomentovat