Dlouhá, dlouhá cesta to byla. Ale vyjet vlakem k Jeseníku se vždy vyplatí, i když se zrovna vlak změní v náhradní autobus kvůli výluce na trati. Po téměř více než patnácti kilometrech na cestě z Vápenné do jesenických lázní, plné výhledů a pramenů živé vody, by o tom účastníci nedělního Větrání mohli vyprávět. A přesvědčili by k pohybu i toho největšího mrzouta nebo pecivála.
Delší nedělní spánek si odpustilo 23 turistů, kteří se sedmou ranní už se mnou seděli ve vlaku, jenž se i přes přívlastek spěšný dost rozvážně sunul z hanácké nížiny do hor. V kupéčkách sice panovala dobrá nálada, na některých včetně mě však bylo více než patrné, že by ještě byli raději ve své posteli. Nicméně potřeba provětrání se byla silnější, a když jsme konečně o půl desáté ve Vápenné vystoupili z motoráku, známky ospalosti byly pryč. Čerstvý vzduch, zatím ještě příjemné sluníčko a vidina dne stráveného v lese. Nejdříve jsme ovšem zamířili za úvodní fotkou k blízké bývalé vápence, protože když úvodní fotku z výletu ve Vápenné, tak jedině u vápenky…
Poté jsme již začali pozvolna stoupat přes louky a samoty k lesům, které pokrývají svahy zdejších rychlebských vrchů. A že jde o doslova kamenné lesy, co se tu mezi stromy „válí“ kamenů, případně různých menších skalisek. Jedním ze zastavení také byl lom na Žulovém vrchu zvaný Brankopy, do jeho vody se ale nikdo neodvážil, i když mokrá záda a orosená čela dávala více než najevo, že by bylo dobré se ochladit. Ale muselo se jít dál, do nejvyššího bodu trasy, na Medvědí kámen, odkud jsme si užili parádního výhledu na masiv Hrubého Jeseníku i blízké rychlebské vrcholky. Ještě než jsme na skalní vyhlídku ale došli, měli jsme možnost ochutnat i z výhledu na druhou stranu tohoto hřbetu, mimo jiné na žulovskou Boží horu s kostelíkem, přes kterou vedla trasa
loňského Vidnavského vandru.
Z Medvědího kamene již naše větrací trasa sledovala naučnou stezku po zdejších vodních pramenech. Některé byly vydatnější, jiné sotva tekly, jako první jsme se mohli osvěžit u pramene Schindlerova (který nemá nic společného se známým
Oskarem Schindlerem), následoval pramen Vídeňský, Sjednocení, Tůňka, Zlatý a další a další. Samozřejmě jsme nemohli vynechat zastávku a také společnou fotku u nejstaršího zdejšího zřídla, u pramene Priessnitzova, který prý stojí na místě tragické události z doby třicetileté války.
To už jsme byli blízko Priessnitzových lázní, ve zdejším balneoparku jsme teprve pořádně zakusili ledového osvěžení. V bazéncích se studenou vodou se odvážlivci prošli po oblázcích nebo vyzkoušeli Priessnitzovy lavičky, některým ale stačilo jen namočení palce, aby už dále do vody nepokračovali. Zato do vyhledání osvěžení v podobě kávy nebo chmelového moku za odměnu se v lázeňském areálu vrhli všichni. Pak ještě fotka před hlavní lázeňskou budovou a už jsme klesali ze Studničního vrchu do Jeseníku, abychom nasedli do vydýchaného náhradního autobusu a vydali se na dlouhou cestu domů.
Komentáře
Okomentovat