Jízda parním vlakem korunovala už tak vydařený pohraniční výlet v Osoblažském výběžku, na který jsme pod hlavičkou Větrání vyrazili o uplynulé sobotě. V osmnácti lidech jsme si na téměř osmnáctikilometrové trase, která končila u zdejší úzkokolejné trati, užili výhledů z dvojrozhledny Hraniční vrch a navštívili jsme také (ne)zaniklou vesnici Pelhřimovy.
Na cestu tímto odlehlým krajem, který dříve patřil k moravským enklávám ve Slezsku, jsme se vydali z nádraží v Městu Albrechtice. Protože jsem zastánce toho, že je lepší někam přijít dříve než později, což zrovna v takovýchto končinách kvůli dopravní obslužnosti platí dvojnásob, do centra Albrechtic jsme se nepodívali a rovnou jsme si to zamířili na Hraniční vrch k rozhledně. To abychom měli to nejnáročnější za sebou co nejdříve. Při pohledu na mapu je přitom zřejmé, že nejpohodlnější cesta na vrchol Hraničního vrchu vede po modré značce, po silnici a pak kousek nepříliš zprudka do kopce, při plánování trasy jsem ovšem zvolil náročnější variantu. Do vrchu jsme začali stoupat od rybníka Celňák přímo po státní hranici, po úzké pěšince vyšlapané ve vysoké trávě. Nejprve to byla celkem pohoda, ale s přibývající výškou je cesta prudší a prudší a hraniční kameny se tu vyloženě nabízejí ke krátkého posezení a vydechnutí. Ještě že nebylo takové horko jako na předchozím
putování Strážnickem...
Nicméně ať už výstup některým zamotal po ránu hlavu a přimáčkl plíce či jiné orgány do kouta, do schodů rozhledny (psal jsem o ní už
tady) se vrhli všichni s chutí. Našli se sice tací, které toto odhodlání vystoupat do výšky 25 metrů nad terén po průhledném schodišti v půlce výšky přecházelo, ale i na lávku mezi dvěma věžemi, někdejšími anténními stožáry, vkročili nakonec všichni a mohli se pokochat krásným výhledem na okolní vrcholy Zlatohorské vrchoviny s Městem Albrechticemi či Třemešnou mezi nimi nebo vyčnívajícím krnovským Cvilínem a na polské nížiny. Nutno však podotknout, že stačilo, aby zlehka foukl vítr a věže se kymácely tak, že občas ani stabilizátory foťáků nestačily stabilizovat pořizované záběry.
Po výše zmíněné modré značce poté výprava sestoupila k silnici vedoucí k Piskořovu, tam totiž pokračovala trasa výletu. Vesnička překvapila svojí upraveností, snad všechny domy jsou opravené a dokonce, i přes poválečné mazání stop po německých obyvatelích, se tu dochoval kříž upomínající v němčině na zdejšího mladíka, který zahynul v první světové válce.
To ze sousedních Pelhřimov, kam vede silnice v havarijním stavu, která vlastně silnicí už dávno není, se toho moc nezachovalo. Jen základy domů, sem tam i nějaká zeď, dva domy celé a kostel sv. Jiří s pozůstatky hřbitova, které postupně obnovuje Hnutí Duha Jeseníky. Zastávku tu jsme nemohli vynechat. A stejně tak jsme neodolali možnosti o něco dále překročit hranici a podívat se do polského Pielgrzymówa. Zde se podle všeho v minulosti nedemolovalo, vesnice stojí, byť s notnou dávkou patiny a několika inzeráty nabízejícími zdejší nemovitosti, a i místní obyvatele jsme spatřili při všedním počínání. Že to tu tak nějak žije, dosvědčuje mimo jiné i to, že tu jen pár let zpět vyrostl nový moderní kostelík sv. Josefa, v těsné blízkosti torza kostela původního, zajímavý kontrast.
Po obhlídce obou kostelů jsme se vrátili na českou stranu hranice a vydali se na poslední etapu našeho pěšího putování, na poslední kilometry mezi poli do Slezských Rudoltic. Na tamním náměstí se zrovna konala traktoriáda, takže jsme měli možnost prohlédnout si kromě zdejšího zámku také přehlídku nejrůznějších traktorů i dalších veteránů anebo posedět a dát si za odměnu za našlapané kilometry něco dobrého. Poté ale bylo ještě třeba dojít k nádraží a tady nasednout na onen v úvodu zmíněný parní vlak.
Desetikilometrová jízda s ním sice stojí jako cesta normálním vlakem z Olomouce do Krnova, ale tento výdaj se rozhodně vyplatil. Vlak si to pomalu, ale jistě šinul v pravidelném taktu parního stroje k Třemešné, z reproduktorů se ozýval výklad k tomu, co zrovna z našeho otevřeného vagonu vidíme, saze létaly kolem a všude kolem trati postávali mávající diváci, kterým jsme samozřejmě bez přemlouvání stejným způsobem odpovídali... O tom, že se kdekdo snažil vykloněný v zatáčkách (pardon, obloucích), kterých je na "osoblažce" více než dost, kus jízdy zaznamenat pro domácí a internetové chlubení, jistě netřeba mluvit. V Třemešné ale bylo nutné přestoupit rychle na normální rozchod, přesunout se do Krnova a odtud pak dlouho domů, do hanáckých rovin...
Komentáře
Okomentovat