Asi nic nevystihuje větrací výpravu na Tišnovsko, na kterou jsme vyrazili o uplynulém víkendu, více než cedule „Zpomal, prach“, na něž jsme po cestě narazili. Nespěchali jsme, ani té nejvýše povolené dvacítky jsme nedosáhli, stejně jsme měli boty od prachu, jak krajinu trýzní sucho. Zajímavosti v okolí trati z Brna na Žďár nad Sázavou jsme si ale i tak vychutnali.
Trasa tohoto Větrání zčásti kopírovala zde již dříve vydaný
tip na výlet, vedla však už z malé vesnice Řikonín, nedaleko ní totiž převádějí zmíněnou železniční trať dva vysoké viadukty přes údolí říčky Libochovky a jejího přítoku v Kutinách. Nejprve jsme ale museli překonat drobnou dopravní překážku, která ovšem souvisí i s dalším průběhem výletu – v Tišnově jsme kvůli rekonstrukci trati museli přestoupit z vlaku na náhradní dopravu. Jen žertem jsem prohodil, že by bylo vtipné, kdyby před nádražím stál jen mikrobus. A on tam opravdu byl. Nablýskaný, ale pro dvacet výletníků a několik místních dost těsný. Ještě že Řikonín není zas tak daleko...
... a navíc větračům, zvlášť těm, kteří nevěnovali pozornost propozicím, trochu zamotal hlavu. Ale postupně. Už na kraji obce jsme potkali cedule upozorňující na prašnou cestu, že ale byla neděle, tak jsme prach vířili jako jediní my. K prvnímu z viaduktů to nebylo zase tak daleko, jeho mostovku z jedné strany, zrovna z té otočené k louce, odkud se tak dobře fotil, halilo lešení. No jo, rekonstrukce. Nedaleký menší viadukt už vypadal zahalený do lešení celý, tak jsme k němu ani nešli blíže a rovnou zamířili přes Kutiny kolem vyprahlého koryta Libochovky dále. Lesní cesta byla drobet dobrodružnější, překvapení ale přišlo na druhém konci lesa. Znovu jsme stáli u Řikonína, úvodní okruh byl dokončen a mohli jsme vyrazit k Dolním Loučkám.
Někteří mě podezírali, že se brzy zase objevíme v Řikoníně, ze zelené značky jsme si ale mohli užít výhledů na Újezd nebo kostel v Kuřimské Nové Vsi tyčící nad lesy na horizontu. A netrvalo dlouho a objevila se pod námi znovu trať, kterou jsme celý den víceméně sledovali, a také Dolní Loučky. Ještě než jsme sešli do obce, pár z nás podniklo skoro až objevitelskou výpravu na skalní vyhlídku (podle fotek na internetu ale známou, minimálně šotoušům), odkud je jako na dlani Most míru s největším železobetonovým obloukem na českých drahách. Jiní svačili u trati a později litovali. Most ale viděli alespoň z obce, kterou jsme prošli podél vyschlého toku Libochovky, jen tu a tam se v korytu objevila nějaká kaluž, v níž ale i přesto přežívaly ryby...
Podél řeky, která místy přece jen zesílila, jsme pokračovali dále, k poslednímu viaduktu v Mezihoří, poté už jsme obdivovali vysoký kameny zpevněný násep trati. A to už jsme stáli na dohled zajímavosti z úplně jiného ranku – cisterciáckému klášteru Porta Coeli v Předklášteří se slavným portálem. Protože jsme přišli jen pár minut po zahájení prohlídky a další bychom už nestíhali, pověděl větračům něco málo k historii kláštera a významnosti portálu románsko-gotického kostela ze 13. století jeden z účastníků, který se klášterem zabýval ve své odborné práci. Personálu Podhoráckého muzea, které má v klášteře expozice a zabezpečuje zdejší prohlídky, to naštěstí nevadilo.
Pak už se blížil čas cesty domů, někteří zamířili za občerstvením do nejbližší restaurace, další vyrazili ještě do tišnovských ulic, s odjezdem vlaku k Brnu byl však druhý ze srpnových výletů a předposlední výlet čtvrtého ročníku Větrání téměř u konce.
Komentáře
Okomentovat