Když se tvrdí, že se Československo po přijetí mnichovské dohody vzdalo bez boje, není to tak úplně pravda. Potvrdit to nyní může i šestnáctka turistů, která se mnou vyrazila na další větrací výlet a podívala se do Moravské Chrastové, o niž se na konci října 1938 bojovalo poté, co obec přepadli a neoprávněně zabrali němečtí ordneři podporovaní říšskou policií. Československé vojsko ves osvobodilo za cenu pěti životů, bohužel jen na necelý měsíc...
O dění tehdejším na Hřebečsku, rozsáhlém německém jazykovém ostrovu na česko-moravské zemské hranici, kam spadala i tehdy samostatná ves Moravská Chrastová, si můžete více přečíst v
tomto článku.
Přestože se měl výlet točit hlavně kolem Moravské Chrastové, která je dnes spojena s historicky českým Brněncem, lákadlem pro někoho byla i návštěva Letovic, odkud jsme na trasu vyráželi. Bohužel kvůli situaci na železnici, kdy mimo jiné náš původně plánovaný vlak nabral tříhodinové zpoždění, jsme se do města s pěkně opraveným zámkem nebo kostelem sv. Prokopa, k němuž vede kryté schodiště, dostali později, než jsme chtěli, a tak jsme tu toho příliš nestihli. Vlastně jsme jen došli na náměstí a takřka hned pokračovali v našem putování, abychom stihli odpolední vlak z Březové nad Svitavou. Pohledy na městské dominanty navíc kazila mlha, která se v údolí řeky Svitavy, kterou jsme víceméně po většinu výletu sledovali, držela až do odpoledne. Chvíli nás také potrápil lehký déšť, teprve v cíli cesty vykouklo z mraků slunce. Inu, podzim se dostavil...
Z centra Letovic jsme mezi zahrádkami a sady vystoupali nad nádraží, za mlhavých rozhledů zpět k městu i do okolí jsme minuli vesnici Meziříčko a zdolali další výškové metry lesem; to, aby výlet nebyl jen rovinatá procházka podél řeky. Záhy jsme nicméně k řece sešli a ze Stvolové jsme už vyloženě pokračovali po jejích březích, přičemž nás provázel takřka neutichající štěkot psů střežících zdejší chaloupky a domky tak trochu schované v ústraní od všeho ruchu nedaleké železnice a hlavní silnice na Brno. S Rozhraním se údolí řeky zužuje až na "dopravní minimum", mezi skály a vysoké svahy se tu vejde jen Svitava, cyklostezka a zmíněné dopravní tepny. A ještě areál někdejší Ráčkovy přádelny, u níž byl v říjnu 1938 při postupu na Chrastovou postřelen jeden z československých vojáků, jedna z obětí tehdejšího osvobozovacího boje. Do dnešních časů z továrny příliš nezbylo, jedna budova, vysoký komín a ruiny po nedávné demolici.
Demolice v uplynulých letech stihla také někdejší továrnu Löw-Beerů na brněneckém břehu Svitavy, u jejíhož areálu jsme stanuli později, nicméně něco málo o této významné podnikatelské rodině jsem větračům pověděl už u vily, kterou si Löw-Beerovi nechali postavit za továrnou, na kraji sousední osady Půlpecen. Připomněl jsem přitom i to, že další vily této rodiny jsou k vidění ve Svitávce a v Brně a že rodina je spojena i se slavnou vilou Tugendhat, která je památkou na
seznamu kulturního dědictví UNESCO.
To už jsme ale přecházeli Svitavu na její moravský břeh a ocitli se v Moravské Chrastové. Nejprve jsme zamířili k Lidovému domu, bohužel schovanému momentálně za lešení, u kterého jsem turistům krátce shrnul průběh boje v říjnu 1938. Právě tady totiž noční přepadení obce de facto začalo. Poté jsme sestoupili k obecnímu úřadu, před nímž stojí pomník se jmény čtyř vojáků padlých při osvobozovacím boji.
V původním plánu výletu byla před cestou k nádraží v sousední Březové nad Svitavou ještě odbočka k továrně
Oskara Schindlera v Brněnci, ale po rychlém nabrání energie v cukrárně jsme Brněncem v podstatě jen proběhli. Přitom bychom onu zacházku, už pod modrou a sluncem prosvícenou oblohou, nejspíš stihli, neboť vlak od Brna přijel kvůli výluce s téměř čtvrthodinovým zpožděním... Tak nám zbyla na nějaký z příštích výletů, na tom nejbližším nicméně v sobotu 3. listopadu zamíříme do Oder, viz
stránka Větrání.
Pěkný článek, díky za informace.
OdpovědětVymazat