Nejednou jsme se již na větracích výpravách přesvědčili, že zvlněné okolí městečka Konice na pomezí Drahanské a Zábřežské vrchoviny má co nabídnout, i když se o tom příliš nemluví. V chladu rána uplynulé soboty jsme se sem vydali znovu a po trase ze Stražiska přes Runářov do Konice jsme objevili další zajímavá místa.
Toho rána snad nejel jediný vlak podle jízdního řádu, zpoždění sice nebyla nijak velká, ale byla, a jeden z konečných pětadvaceti účastníků tohoto výletu nám šel část cesty naproti, protože kvůli pozdnímu příjezdu nestihl náš spoj. Poslední týdny na kolejích jsou poněkud divoké... Ostatně původně jsme měli Konickem jen projíždět a podle plánu jsme měli zdolat vrch Hušák u Městečka Trnávky, ovšem kvůli výluce a náhradní dopravě jsem se rozhodl, že vystoupíme z motoráku o něco dříve.
Výchozím místem Větrání s celkovým pořadovým číslem 99 tak byla obec Stražisko, v níž dodnes stojí řada pěkných romantických vilek, které si tu budovali jako svá letní sídla zámožnější prostějovští měšťané. Do vilové čtvrti u nádraží také vedly naše kroky jako první, záhy jsme se ale vydali (mimo jiné kolem vily proslulého Otto Wichterleho, prostějovského rodáka a vynálezce kontaktních čoček) do části Maleny s drobnější a méně honosnější architekturou, která se táhne podél potoka Bukovanky. A jen se ztratí poslední chaloupky a chatky, vede žlutá turistická značka půvabným údolím, které si tu potok vyhloubil. Ve svazích není nouze o skalnaté partie, na dně údolí zase o studánky, o které místní pečují. U jedné z nich, nedávno upravené a doplněné o posezení, jsme se chvíli zastavili.
V cestě údolím jsme ale poté nepokračovali, naopak jsme vystoupali ze stínu lesa k Suchdolu, slunce z vymetené modré oblohy příjemně hřálo. Suchdolem jsme nicméně jen prošli, naši pozornost totiž přitahoval větrný mlýn v sousedním Jednově (který pod Suchdol spadá) a zamířili jsme také k místnímu poutnímu kostelu Navštívení Panny Marie a pramenu zvanému Svatá voda, u nějž podle pověsti křtili sv. Cyril a Metoděj místní při své cestě z Velehradu do Čech a jehož voda má prý zázračné účinky. To my tu nikoho nekřtili, někteří z výletníků ale zdejší vodu z velké naběračky ochutnali. O zázracích nemluvili, ale chutnala.
Z Jednova jsme se vrátili zpět na žlutou značku, která nás převedla do údolí Divokého potoka, ovšem jen na chvíli, protože cesta brzy vedla z lesa k Runářovu. Ve vesničce, která se do druhé světové války počítala k tzv. brodeckému německému ostrovu na Konicku, nás překvapila zajímavá kaple sv. Anny. Zděná kaple má dřevěnou zvonici a ještě k ní byl v běhu času přibyl přístavek, kteří využívali místní hasiči. Dovnitř jsme nahlédli škvírou mezi prkny, prohlédli jsme si také památník poválečného dosídlení obce českým obyvatelstvem.
Nyní už po zelené jsme se nechali vést ke Konici, kolem pastvin a tří zdejších rybníků. Před konickým zámkem jsme nemohli vynechat společnou fotku u obří sekery, která je i poutačem k návštěvě muzea řemesel, jež na zámku sídlí. Že jsme ale trasu zvládli, i přes ranní zpoždění, rychleji, než jsem počítal a tím pádem jsme stíhali dřívější vlak domů, rozdělili jsme se na dvě skupiny. Ti, kteří chtěli být dříve doma, vyrazili přes město bez zastávek na nádraží, zatímco druzí zůstali až do původně plánované doby odjezdu a obešli památky a zajímavosti města.
Tak byl završen letošní větrací podzim, na 100. Větrání vyrazíme za dva týdny, již v prosinci a tou dobou už nejspíš bude v Javorníkách, kam jedeme, sníh. A co v Javorníkách? Vystoupáme za výhledy na Kohútku a Portáš. Ovšem pozor, tento výlet je pouze pro ty, kteří se již některých Větrání dříve zúčastnili – tak trochu za odměnu.
Komentáře
Okomentovat