Zasněžená skalní vyhlídka Tři kameny na okraji Hrubého Jeseníku byla cílem posledního výletu Větrání roku 2018. Výhledu si odtud ale účastníci neužili, kvůli husté mlze neviděli málem ani špičky nejbližších stromů. Na druhou stranu bohatě stačila procházka po zasněženém vrcholu, vždyť v hanáckých rovinách je (a bývá) o sníh nouze...
I za sněhem si ale muselo osmadvacet větračů něco metrů nadmořské výšky vystoupat. Předsilvestrovskou výpravu totiž provázelo na konec roku dost teplé počasí a v Jindřichově, kde trasa letošního závěrečného výletu začínala, se povalovaly jen zbytky, které ještě nestihly roztát. Od hlavní silnice, která Jindřichovem prochází, jsme se ale brzy odpoutali a na rozehřátí jsme zamířili mírným stoupáním k osadě Labe a pak dále mezi poli k Novým Losinám. Od kapličky v nejvyšším místě cesty se nám nabídl pěkný výhled na okolí, tady mlha ještě neúřadovala, nicméně to, že postupně obaluje zasněžené blízké vrcholky, kam jsme měli namířeno, nám neuteklo.
Opatrně jsme po kluzké cestě sešli do Nových Losin, vynechat jsme tu nemohli zastávku u kostela sv. Isidora. Po krátké zacházce ke svatostánku jsme pokračovali dále na Přemyslovské sedlo, často uhýbali na úzké silnici autům a všímali si opravených dřevěných stavení i pozůstatků po domech, které neměly to štěstí stát do dnešních dnů. Modrá turistická značka nás brzy z dědiny vyvedla a pohodovým stoupáním jsme ukrajovali z převýšení, které bylo před námi. Les byl s každým metrem bělejší, sněhová pokrývka mocnější, a i když by stupně pod nulou, pokud vůbec nějaké byly, člověk spočítal na prstech jedné ruky, mráz sem tam ukázal ve větvích stromů a keřů něco ze svého umu. Výprava se při výstupu poněkud roztrhala a dva její členové nám ostatním svým tempem netempem trochu zamotali hlavu, ale nikdo se nakonec v bílém království neztratil.
Ne všichni se ale odvážili na omrzlé skály na vrcholu vystoupat. Jednak pravda, nebyl ani moc důvod šplhat nahoru, když výhled na protější Černou stráň skryla mlha, a jednak něco jiného je cesta nahoru a něco jiného cesta dolů. Na skály to totiž odvážlivcům šlo skoro samo, dolů už bylo třeba brzdit všemi dostupnými prostředky. Ale sranda při tom byla, o tom žádná... U nedaleké odpočívky jsme se pak chvíli zastavili, každý vytáhl, co dobrého zrovna u sebe měl, cukroví, sýry, klobásky, prostě takový malý předsilvestrovský švédský stůl v zasněženém lese. I na bublinky a přípitek došlo.
Posilněni dobrotami jsme si následně kousek zašli, když jsme se nechali vést projetou cestou, ale až po chvíli jsme si všimli, že už nejsme na značce a na plánované trase, málem jsme obešli vrch Ucháč. To se občas stává. Další pozvolné stoupání ovšem mi bylo podezřelé, když jsme už měli klesat k Loučné... Naše modrá ale opravdu uhýbala dost nenápadně, prošláplá tedy rozhodně nebyla, vůbec jsme za celý den potkali snad jen pět šest lidí. A jak jsme tak klesali k Loučné, mlha ustupovala, sníh se postupně měnil v mokré cosi, nejedna bota už příval vlhkosti nevydržela, a těsně nad Loučnou jsme si ještě ve svahu vyzkoušeli své gymnastické schopnosti. Byly uspokojivé u všech. Na nádraží v protáhlé obci jsme došli pár minut před odjezdem vlaku, více jsme se tu nerozhlíželi a rovnou nasedli k cestě domů. Až tedy na jednoho, který zamířil ještě ke zdejšímu zámku, i když už se pomalu blížila tma...
Tak jsme tedy zakončili větrací rok 2018 a také jednu éru, kdy jsem tyto výlety chystal pod hlavičkou Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého a webu Radost z pohybu. Jak to tedy bude s Větráním dál? Bude...
Komentáře
Okomentovat