Tajné hřebečské putování zavedlo k mokřadům, páře i na scestí

S řekou Moravskou Sázavou a s hlavní tratí Olomouc – Praha jsem spojil poslední z jarních výletů Větrání, dopředu jsem však neprozradil, kudy přesně povede jeho trasa. A musím přiznat, že chvílemi jsem netušil i já, kam nás lesní cesty chybějící na mapě vedou. Místy náročné putování střední částí Zábřežské vrchoviny ale jinak bylo více než příjemné, nejen díky slunci nad hlavou.

Urazili jsme nakonec něco málo přes dvacet kilometrů; sliboval jsem o zhruba kilometr méně, ovšem v terénu jsme raději volili lesní cesty než silnice, takže se trasa drobet natáhla. Účastníci výletu dopředu měli jen několik známých: čas a místo srazu a vlakovou zastávku Krasíkov, odkud jsme na trasu vyráželi. V osmnácti lidech jsme se nejprve vydali k ruinám kláštera Koruna Panny Marie na kraji Třebařova. Někteří si klášter i ohradu plnou krav za ním dobře pamatovali z dřívějšího Větrání podél Moravské Sázavy. To ještě netušili, že tento výlet bude jakýmsi pokračováním a že nás řeka dovede do jeho cíle.

Cíl byl ovšem ještě daleko, chtělo by se říci za devatero horami, ale těch kopců bylo méně. Z Třebařova jsme zamířili do Koruny, nedaleké obce, která svým jménem na třebařovský augustiniánský klášter odkazuje. Ve vsi zaujaly původní hřebečské čtyřboké statky, hrnky zdobený plaňkový plot kolem jednoho z nich, ale také třeba výhled ke Starému Městu a Moravské Třebové. Následoval sestup do údolí Ospitského potoka, zvaného též jako Slovácké údolí, kde jsme se rozhodli, že nebudeme dále pokračovat po asfaltu, ale střihneme to lesem. Z údolí, kterým vede mezi četnými mokřady cyklotrasa, jsme tak začali ukrajovat z výškových metrů pod vrchol Nad Mlýnem. To se ukázalo jako nejnáročnější část trasy, protože lesní cesta se náhle prudce zvedala, a když jsme překonali i všechny popadané stromy přes ní, ztratila se. Zkrátka najednou nebyla. Takže jsme se museli proklestit tak nějak "za nosem" k další cestě, která už dokonce byla i na mapě. Nutno ovšem podotknout, že někteří měli to štěstí a viděli v lese stádo muflonů...

Pak už cesta příjemně ubíhala a brzy jsme se mohli kochat výhledem po okolí z Kančího vrchu, který je jedním nejvyšších vrcholů Zábřežské vrchoviny. A to už před námi byla Hynčina, kde jsme na schodech k obecnímu úřadu chvíli spočinuli a doplnili síly. Vstát se pak sice málokomu chtělo, ale netrvalo dlouho a všem došlo, že žádné stoupání už nás nečeká, naopak už budeme jen klesat – však jsem také prozradil cíl výletu, Zábřeh, který se sem tam mihl ve výhledu mezi stromy. Sestup se neobešel bez bláta a nějakých těch překážek, které lesáci umějí do cesty postavit/položit/rozdrbat, brzy jsme ale měli zhruba dvě stě metrů dolů do údolí Moravské Sázavy za sebou a stáli jsme na dohled Hněvkova, vesničky mezi železničními tunely.

A protože vlaky tu již nějaký ten pátek sviští po přeložce tratě, pokračovali jsme k Zábřehu po původním tělese dráhy, po němž vede k městu oblíbená cyklostezka. Ta využívá původních mostních pilířů i zářezů, nevšimnout si nelze dochovaného strážního domku a takřka povinnou zastávkou je, a i pro nás byl, malý železniční skanzen u Lupěného s parní lokomotivou z 50. let. Pak už jsme se nechali naučnou stezkou Údolím Moravské Sázavy po břehu řeky dovést až do zábřežského parku a k nádraží, kde jsme Tajné putování Hřebečskem ukončili zaslouženou orosenou odměnou.

Větrání teď bude mít z jistého důvodu časově neurčitou pauzu, ale když sem tam mrknete na jeho stránku, určitě vám případný další výlet neuteče.