Byť je Větrání v posledních měsících z jistých důvodů spíše vzácnost, výšlap na Velký Kosíř alias Hanácké Mont Blank a opékačka buřtů pod tamní rozhlednou se nemohly neuskutečnit. Přece jen jde o větrací narozeniny, zároveň o jakési rozloučení s létem a přivítání podzimu. Na letošní kosířské putování přitom nejlépe pasují přívlastky komorní a šokující. A povedené.
Na Velký Kosíř jsme s Větráním vyrazili již pošesté, alespoň zčásti se mi podařilo vymyslet novou trasu na vrchol, ale po proběhlých ročnících, kdy jsme k rozhledně na hanácké velehoře došli snad už ze všech směrů, to nebylo úplně snadné. A stejně tak nebylo jednoduché najít vhodný termín, nakonec jsem i s ohledem na předpověď počasí zvolil takřka na poslední chvíli státní svátek, kdy ale už řada větračů přislíbila účast na jiných akcí. Ze Slatinic jsme tak vyšli v osmi lidech, mezi kterými nechyběly ani ony "důvody" vzácnosti Větrání (za tohle označení si od nich, až vyrostou, asi něco vysloužím...).
Přestože z lázeňské obce vede na Kosíř několik cest včetně značené, ale pro dětský kočárek špatně sjízdné pěšiny údolíčkem potoka Slatinky, my jsme se vydali po silnici blíže k sousedním Drahanovicím a teprve poté zahnuly na cestu mezi poli, která vede k samotě Lusthós (v těchto místech prý snad stála kdysi horní drahanovická tvrz) a památné hrušni, pod kterou měl odpočívat malíř Josef Mánes. Odpočinek jsme tu zatím nepotřebovali, ale při ohlédnutí nám neunikl pěkný výhled nejen na Slatinice, ale i na pořádný kus okolí směrem k Olomouci a Šternberku, kterému přálo i slunce vykukující zpoza mraků.
Po polňačce jsme došli až do stínu lesa, někteří z nás toho hned využili a začali se pídit po houbách. V tomto úseku nás čekalo největší stoupání, které nás dovedlo ke žluté značce přicházející ze zmíněného údolí Slatinky a k vyhlídce Kobylí hlava. Její název odkazuje na kámen tvaru koňské hlavy, který tu kdysi stával a pod nímž měl být ukryt poklad. To samozřejmě zdejšímu lidu nedalo, když se ale jednou jednomu místnímu podařilo kámen zničit trhavinou, nic nenašel. Než jsme pak, už pozvolněji, vystoupali na vrchol, mohli jsme narazit na několik hald pokácených stromů, což ale byla teprve předehra toho, co jsme viděli později.
Na vrcholu pod rozhlednou bylo jako obvykle živo, u ohně skoro nebylo místa, ale párky jsme opekli, poseděli jsme a někteří jsme vystoupali i na rozhlednu obhlédnout z výšky změny v okolí oproti dřívějším letům. Chvíli to vypadalo, že zmokneme, ale spadly všehovšudy tři kapky, pak mraky zase odpluly a slunce opět hřálo. Nejaktivnější větrače za poslední rok jsem tentokrát nevyhlašoval, ani jsem nepřislíbil žádný další termín a vůbec nabitý šestý ročník, to vše se teprve uvidí. Společná fotka ale nechyběla.
A nyní přijde vysvětlení onoho přívlastku šokující. Podél cesty do Slatinek se totiž dočista ztratil les. Někde porost jen citelně prořídl, o kousek dál ale zůstala naprosto holá planina. Stromy ležely vyskládané podél asfaltky o něco níže, ale vždy to nevypadalo jen na kůrovcem nahlodané smrky. Spíše jako by někdo kosil, padni komu padni. Hrozný pohled. A děsivá otázka, co se nabízí – co tu uvidíme za rok?
Slatinkami jsme se stejně jako vloni jenom mihli a zamířili ještě na Malý Kosíř, který je pořád příjemným a tichým místem, i když tu tentokrát bečely pasoucí se ovce. Dřevěnou kapli sv. Antonína jsme víceméně jen minuli, ale nedalekou vyhlídku nad vodojemem, kterou ohlašuje zdaleka viditelný kříž, už ne. Od kříže a z altánku jsme opět přehlédli celé okolí od Šternberka pod hradbou Jeseníků až po Dub nad Moravou a Tovačov, za nimiž se zvedají Hostýnské vrchy. Poté už jsme sešli do Slatinic, v lázeňské restauraci chvíli poseděli a zamířili domů.
Komentáře
Okomentovat