Nebýt všudypřítomných podzimních barev, asi by nikdo nevěřil, že jsme na sto jedenáctou větrací výpravu alias Podzimní brnění vyrazili koncem října. Jen co se rozpustila ranní mlha, z modré oblohy příjemně hřály sluneční paprsky a prokreslovaly všechny žluté, oranžové a červené listy stromů a zvýrazňovaly kontury zajímavostí po cestě. Cestě, která začínala v Rajhradu a cíl měla pod brněnskými paneláky.
Teprve se chystalo vykouknout zpoza Svatého Kopečku slunce, když jsme nasedali na olomouckém hlavním nádraží do vlaku. Až k Vyškovu se přitom rychlík prodíral hustou mlhou, nedaleký lulečský kostel, ke kterému jsme putovali na jednom z
dřívějších Větrání, jsme z oken již viděli celkem jasně a v Brně už po mlze nebylo ani památky. Natožpak v Rajhradě, kam jsme po více než dvou hodinách na kolejích dorazili, a to v počtu sedmnáct kusů – patnáct lidí a dva psi. Naším prvním cílem byl samozřejmě památný rajhradský klášter. Na návštěvu zdejšího památníku moravského písemnictví nebyl vzhledem k plánované trase čas, ale neprohlédnout si areál barokního kláštera alespoň zvenčí by byl hřích. A tak se také stalo, že se někteří z nás ocitli soukromé zahrádce anebo jim cestu zkřížili myslivci vracející se z honu. (Mimochodem o klášteru jsem psal v
tomto článku.)
Vrátili jsme se poté do městečka a nabrali směr severozápad. Na chvíli jsme si "užili" ruchu dálnice na Vídeň, cestou k vysílači a vodojemu v polích, v místech dřívějšího popraviště, se stačilo otočit a jako na dlani byl nejen Rajhrad, ale pořádný kus okolí včetně kousku Brna nebo masivu Pálavy, výhled měl ale jednu chybku – protisvětlo. Nicméně výhled na druhou stranu, který se nám krátce nato otevřel, už neměl chybu žádnou. Před námi Želešice, za nimi kamenolom a svahy úzkého údolí říčky Bobravy... přesně tam jsme také měli namířeno. Ale s blížícím se polednem se ozvaly chuť a hlad, a tak než jsme se vydali do údolí, zakotvili jsme na chvíli v želešické cukrárně pod kostelem, obsluha se docela naběhala, jednou s zákuskem, podruhé s kávou a potom třeba s chlebem se sádlem...
S načerpanou energií jsme vyrazili proti proudu Bobravy, za lomem to byla opravdová podzimní pastva pro oči. Až škoda, že jsme probarvené údolí poseté starými mlýny neprošli celé až k Radosticím – u Anenského mlýna jsme se totiž stočili na sever, absolvovali kousek cesty plný adrenalinu po silnici s opravdu nečekaným provozem, abychom se následně zadýchali při výstupu k zahrádkářské kolonii na Urbanově kopci. Ale stálo to zadýchání za to. Z mělkého sedla mezi vrcholy se otevřel pěkný výhled na dědiny při jižním okraji Brna a D1, mimo jiné na Troubsko s dominantním kostelem Nanebevzetí Panny Marie, a pár z nás, co jsme si vyšli ještě na vyhlídku mezi zahrádkami, mělo jako na dlani i panelákové panorama Vysokého Jalovce – tedy námi překřtěného Starého Lískovce – a Bohunic.
Pod zahrádkami jsme se znovu všichni sešli u torza rozestavěného mostu tzv. Hitlerovy dálnice, která měla spojit Wroclaw s Vídní (mimo jiné přes Hřebečsko, viz
tento článek), u jeho klenby jsem skupiny vyfotil a pokračovali jsme k Brnu – zbývalo totiž jen projít Ostopovicemi, podejít železniční a dálniční mosty a už jsme byli pod paneláky, na které jsme před chvílí koukali z kopce. Ale nezdrželi jsme se tu, přece jen je to okraj města a rychlíku domů se tu člověk nedočká. Takže jsme sedli na šalinu, přejeli pořádný kus Brna až do Králova Pole, tam si na vlak chvíli počkali v nádražní hospodě a pak už následovala dlouhá cesta domů. Aneb za tmy jsme ráno vyjeli, za tmy jsme se večer s prohřátou hlavou a téměř devatenácti kilometry v nohou vrátili...
Komentáře
Okomentovat