Část více než sedmnáctikilometrové (podle plánu 17,5 km, v reálu s krátkými zacházkami 18,4 km) trasy někdejším Hřebečskem jsme s Větráním již v minulosti absolvovali, a sice úsek z Lanškrouna k nádraží v Rudolticích. Ovšem pamětník tehdejšího Lanškrounského kolečka byl mezi aktuálními osmnácti účastníky pouze jeden, takže to vůbec nevadilo. A kolem Tatenice, kde jsme ráno vystoupili z osobáku, s radostí strhli z obličejů roušky a vyšlápli na cestu, už jsme také dříve šli – na výletě podél Moravské Sázavy jsme procházeli sousedním Krasíkovem a na tatenickou vlakovou zastávku mezi tunely koukali z výšky z lesní cesty.
Tentokrát jsme ovšem zamířili přímo do Tatenice, která se může pochlubit renesančním zámečkem se sgrafitovou fasádou (a také prý krásnou štukovou výzdobou uvnitř, ale tam jsme nebyli, protože obecní úřad o víkendu neúřaduje), protějším kostelem sv. Jana Křtitele, řadou původních usedlostí i několika modernějšími stavbami, které prozrazují německou minulost obce. Zaujaly ale také dřevěné kadibudky u kostela, v nichž nechybí ani velké zrcadlo pro ty, co se chtějí po použití zařízení upravit.
Přestože si lze na mapě všimnout i potoka Tateničky, přímo středem obce protéká potok zvaný Hraniční, pramenící jihovýchodně od Štítů, který svým údolím částečně tvoří starou zemskou hranici mezi Čechami a Moravou. Tatenice, zmíněný Krasíkov i sousední Lubník, které dnes spadají pod Pardubický kraj a orlickoústecký okres, jsou historicky moravské obce. Po samotné zemské hranici jsme ovšem v údolí nad Tatenicí šli jen kousek. Po překonání hraničního brodu (no opravdu!) na český břeh potoka jsme vystoupali Městským lesem k třem kapličkám, kde jsme chvíli poseděli. Nutno přitom dodat, že během stoupání se trochu ukázalo, kdo jak trávil ty měsíce s omezením pohybu...
Také je třeba dodat to, že přestože předpověď slibovala dešťové přeháňky, cestou z Tatenice se sluníčko pouze schovalo za mrak a spadlo asi patnáct kapek. A když jsme pak z lesa vykoukli na kraj pole a rozhlédli se po Lanškrounsku, které se před námi otevřelo, obloha byla nad krajinou lemovanou Třebovskými stěnami a Hřebečovským hřbetem skvělým doplňkem, vůbec ne nudně šedivým, ani ne přehnaně dramatickým. Od Městského lesa jsme sešli kolem daňčí farmy do Sázavy, při které stojí známá stejnojmenná pekárna, a následně přešli po hlavní silnici (protože jinak to nejde) do Lanškrouna, jediného východočeského města, které se počítalo k Hřebečsku.
Samozřejmě jsme zamířili přímo do centra, jednak kvůli zdejším zajímavostem, jako je renesanční radnice, budova někdejšího okresního hejtmanství či kostel sv. Václava s přilehlým zámkem, bývalým augustiniánským klášterem; jednak jsme ale pro dostatek času mohli chvíli posedět v některém z místních podniků. Jenže ty otevřené by člověk spočítal na jedné ruce i po useknutí několika prstů. Polovina z nás nakonec zavítala do bistra Lovely Day na náměstí (ano, dělám reklamu, však proč bych nemohl), které otevřelo na začátku letošního března a hned muselo zavřít kvůli koronaviru, takže naše návštěva jistě potěšila. Stejně jako zdejší káva, zákusky, lahvové plzeňské a příjemná obsluha a prostředí potěšily nás.
Brzy ale nastal čas zvednout zase kotvy a vydat se na poslední čtyři kilometry k rudoltickému nádraží a po cestě také k torzu Nového Zámku alias Zámečku. Výstup na Zámeckou horu byl poněkud prudší, než jsem si pamatoval, ale zdárně jsme brzy stáli u věže, která jako jediná zůstala po barokním lichtenštejnském zámku, který prý patřil k největším ve střední Evropě. Jenže vyhořel a ne jednou, tak ho majitelé nechali strhnout a zůstala jen věž, která byla v době nedávné zrekonstruována a zpřístupněna veřejnosti. Nás však už tlačil čas, takže zdejší zastávka byla jen krátká a pokračovali jsme do Rudoltic. Osobák na Zábřeh jsme stihli tak tak, tedy většina z nás, tři členové došli k nádraží, zrovna když se vlak rozjížděl, to se někdy stává...
Přestože si lze na mapě všimnout i potoka Tateničky, přímo středem obce protéká potok zvaný Hraniční, pramenící jihovýchodně od Štítů, který svým údolím částečně tvoří starou zemskou hranici mezi Čechami a Moravou. Tatenice, zmíněný Krasíkov i sousední Lubník, které dnes spadají pod Pardubický kraj a orlickoústecký okres, jsou historicky moravské obce. Po samotné zemské hranici jsme ovšem v údolí nad Tatenicí šli jen kousek. Po překonání hraničního brodu (no opravdu!) na český břeh potoka jsme vystoupali Městským lesem k třem kapličkám, kde jsme chvíli poseděli. Nutno přitom dodat, že během stoupání se trochu ukázalo, kdo jak trávil ty měsíce s omezením pohybu...
Samozřejmě jsme zamířili přímo do centra, jednak kvůli zdejším zajímavostem, jako je renesanční radnice, budova někdejšího okresního hejtmanství či kostel sv. Václava s přilehlým zámkem, bývalým augustiniánským klášterem; jednak jsme ale pro dostatek času mohli chvíli posedět v některém z místních podniků. Jenže ty otevřené by člověk spočítal na jedné ruce i po useknutí několika prstů. Polovina z nás nakonec zavítala do bistra Lovely Day na náměstí (ano, dělám reklamu, však proč bych nemohl), které otevřelo na začátku letošního března a hned muselo zavřít kvůli koronaviru, takže naše návštěva jistě potěšila. Stejně jako zdejší káva, zákusky, lahvové plzeňské a příjemná obsluha a prostředí potěšily nás.
Brzy ale nastal čas zvednout zase kotvy a vydat se na poslední čtyři kilometry k rudoltickému nádraží a po cestě také k torzu Nového Zámku alias Zámečku. Výstup na Zámeckou horu byl poněkud prudší, než jsem si pamatoval, ale zdárně jsme brzy stáli u věže, která jako jediná zůstala po barokním lichtenštejnském zámku, který prý patřil k největším ve střední Evropě. Jenže vyhořel a ne jednou, tak ho majitelé nechali strhnout a zůstala jen věž, která byla v době nedávné zrekonstruována a zpřístupněna veřejnosti. Nás však už tlačil čas, takže zdejší zastávka byla jen krátká a pokračovali jsme do Rudoltic. Osobák na Zábřeh jsme stihli tak tak, tedy většina z nás, tři členové došli k nádraží, zrovna když se vlak rozjížděl, to se někdy stává...
Komentáře
Okomentovat