Dlouhá doba už uplynula od posledního,
srpnového Větrání, kvůli epidemii se dosud žádný další společný výlet nekonal. S některými větrači (v počtu zdaleka neodporujícím aktuálním protiepidemickým opatřením) jsme se ale nyní před Vánocemi potkali na krátké procházce přes čtyři hanácké dědiny na Litovelsku, jejichž nejstaršími památkami jsou smírčí kříže, němí svědci dávných trestných činů.
Smírčí kříže v kraji pocházejí z 15.–17. století a měly by stát na místě proběhlých tragických událostí jako výraz pokání, přiznání viny a snahy o usmíření. Příběhy spojené se čtyřmi kříži, na které jsme na naší trase narazili, jsou ale zahaleny tajemstvím – ani v knihách s pověstmi, které mám doma, jsem na žádnou zmínku nenarazil. Na druhou stranu se o některých z nich říká, že jde spíše o kříže spojené s misijní činností sv. Cyrila a Metoděje...
Na třináctikilometrovou procházku jsme vyšli z vlakové zastávky v Cholině. Protože ke zdejšímu poutnímu kostelu jsme se podívali před časem na
jednom z výletů Větrání, vydali jsme se nyní rovnou k fotbalovému hřišti, u něhož se tyčí z ohradní zdi jednoho z gruntů výklenková kaplička. V ní stojí smírčí kříž, který už spíše než kříž připomíná kamennou figurku, jak časem vzala za své jeho ramena. Zpředu od hřiště je kříž hladký, ze zadní strany je ale patrný nějaký vryp, možná připomínka toho, co se tu stalo, těžko říci. Nicméně kaplička se nad křížem klene od roku 1885.
Z dědiny jsme pak pokračovali k někdejšímu Haderkovu mlýnu, odkud se naším věrným průvodcem stalo všudypřítomné bláto, není divu, když den předtím vytrvale mrholilo. I když ale bylo dost kluzko a sem tam měl někdo namále, všichni jsme polňačku vedoucí kolem místa původní cholinské Svaté vody, kde dnes stojí půvabná kaplička, ustáli a brzy jsme dosáhli Bílska. V této vsi nás překvapila nevzhledná moderní krychle vedle kostela, jinak je to vesnice pěkná s řadou udržovaných starých statků. A dalším smírčím křížem. Tento pro změnu připomíná slepenec dvou kamenů, přičemž ten horní vypadá jako srdce.
Po silnici jsme pokračovali dále vstříc Seničce, z mírného kopce se otevíral mlhavý výhled na dědiny v blízkých kopcích, jako třeba na Vilémov, a také do hanácké roviny s Odrlicemi nebo Senicí na Hané, kde byl náš cíl. Bystré oko ale dokázalo najít v oparu i šternberské silo – tedy snad! V Seničce a po cestě do Senice jsme si připomněli
další z dřívějších Větrání, tehdy jsme se brodili blátem i na silnici, tentokrát byla o něco čistší. Samozřejmě jsme nevynechali zastávku u zdejšího smírčího kříže, který se stejně jako v Cholině tyčí pod výklenkovou kapličkou, avšak má znatelná ramena a v kapličce nad ním nechybí svatý obrázek – sv. Cyrila a Metoděje. U kapličky stojí také stará řepná váha a socha sv. Jana Nepomuckého.
Podél potoka Blaty a dvou menších rybníků jsme ze Seničky vyšli, ještě jeden kopeček a už jsme byli na kraji Senice u posledního ze smírčích křížů na naší trase, tentokrát opravdu dochovaný v podobě kříže a s vysekaným mečem, stojící při soše sv. Tomáše. Ve středu obce jsme si prohlédli pěkně vyvedený betlém před kostelem, zazvonili si na zvonek a pak už zamířili na nádraží vstříc motorákům, které nás, příjemně protažené a provětrané a decentně špinavé, rozvezly domů. Teď už jen zbývá přát si, abychom se brzy zase sešli, a ve větším počtu, na pořádném Větrání.
Komentáře
Okomentovat