Vypadá to, že nějakou dobu, a doufám, že to budou opravdu jen ty tři týdny, budu a budeme muset turisticky vyžít jen s "domácím materiálem", případně prolézáním archivu. Co se týče přímo mě, mám sice Olomouc přes kopec a Velký Kosíř na dohled, ovšem území naší obce s pumpařskou tradicí příliš vycházkových příležitostí nenabízí a třeba o naší zajímavé, čerstvě opravené kapličce jsem psal už vloni tady v sérii Zpět v čase. Ještě před vyhlášením omezení pohybu na obecní území jsem si ale vyšel k sousedům a byla to prima, téměř jarní blátivá podvečerní procházka.
Ostatně jak také jinak, když polovina trasy vedla kolem říčky Blaty, se kterou už máme blátivé zkušenosti z Větrání. A cesta proti proudu říčky, na které se to hemžilo kachnami, ale i různým splaveným bincem z okolí, se postupně měnila z pevného povrchu u hlavní silnice před Lutínem v mazlavé koleje, kde se člověk musel mít dost na pozoru, aby si do bláta nesedl. Zastávku u rybníčku z zdejšího statku patřícího k Hněvotínu jsem ale nevynechal, stejně tak fotky Kosíře, za nějž se v dáli schovávalo slunce.
Na procházce jsem si chtěl nejen trochu pročistit hlavu a rozhýbat tělo po týdnu hrbení u počítače, ale také se podívat konečně k mlýnu zvanému Spálenec, který patří k sousedním Luběnicím. Kolem jsem dříve několikrát procházel, ovšem vždy po druhém břehu a za hradbou stromů. Až nyní jsem se ocitl na "správné straně". První zmínka o bývalém mlýnu podle webu vodnimlyny.cz pochází už z roku 1398, majitelem tehdy byl nějaký Diva z Čekyně, a v provozu byl ještě za první republiky, kvůli regulaci toku Blaty už ale poháněn lokomobilou. V současnosti je využíván k bydlení a majitelé jej postupně opravují, čemuž napovídá kus nové střechy, ještě to ale vypadá na pořádnou porci práce.
Po silnici od mlýna do Luběnic jsem alespoň trochu očistil boty od mazlavého zábalu. Už se šeřilo, slunce už bylo nějakou dobu za Kosířem, ale dohlédnout přes pole na těšetický kostel nebyl ještě problém. Luběnice jsem prošel víceméně jen po okraji, hned jsem zase nabral po polňačce směr domů. A zpočátku šla cesta díky travnatému pásu rychle, nic ale netrvá věčně, a než jsem došel ke křižovatce polních cest, odkud se běžně za sucha dá jít příjemnou procházkou do lázeňských Slatinic, už jsem měl boty zase o něco těžší. A ona křižovatka, projetá v době nedávné traktorem a notně čvachtavá, to byla radost, zvlášť za tmy, která mezitím pohltila kraj. Ještě že lutínský asfalt už byl blízko. Asfalt, kterému teď budu tři týdny věnovat zvýšenou pozornost...
Fotky z blátivé procházky si můžete prohlédnout zde.
Komentáře
Okomentovat