Do údolí, kde léčila voda i vůně fialek

Okolí Vítkova a Budišova nad Budišovkou je proslulé zejména půvaby údolí řeky Moravice a stezkami vedoucími do hornické minulosti (ostatně s Větráním jsme byli jak u řeky, tak na "břidlicových" stezkách), tento kraj ovšem nabízí i řadu méně nápadných, nikoliv však nezajímavých lokalit. Jedním z nich je poutní místo Maria Talhof, ukryté v údolí potoka blízko vesnice Melč, která se pro tento výletní tip stane výchozím i cílovým bodem příjemné zhruba devítikilometrové procházky. 

8,9 km / mapa / okres Opava

Od završení obnovy poutního místa u Melčského potoka uplyne letos na podzim pětadvacet let; 14. září 1996 místu požehnal olomoucký kanovník František Polášek. Tradice místa, které svým pojmenování připomíná zdejší dřívější panský statek (talhof = údolní dvůr), je ale mnohem delší. Sahá prý až do 17. století, kdy v údolí kvetlo spoustu fialek, které uzdravovaly svou vůní, avšak málokdo o jejich zázračné moci věděl, stejně tak zde vyvěrá pramen, jehož voda je také léčivá. Známé se místo stalo poté, co se tu lesníkovi Kristiánovi Hirtelovi zjevila Panna Maria a vybídla ho ke vztyčení kříže. Lesník neváhal a brzy ke kříži putovali lidé sužovaní nějakou nemocí či trápením. Traduje se mimo jiné, že sem Panna Maria přivedla i děvečku, které zdivočelá kráva zchromila nohu – sotva sem ale došla, mohla odložit berle. Z vděku nechali rodiče děvčete u dřevěného kříže vybudovat zděnou kapličku. 

Věhlas místa ale později upadal, zejména poté, co museli odejít původní němečtí obyvatelé kraje a nově příchozím  tradice místa nic neříkala. Až na počátku 90. let přivedli místní ke staré kapličce nového faráře Josefa Kaszpera, kterému místo okouzlilo a pustil se do jeho obnovy. Za pomoci farníků vztyčil znovu kříž, vybudoval křížovou cestu a přístřešek s dřevěným oltářem, také lurdskou jeskyni se sochou Panny Marie. Mše se tu konají v současnosti dvakrát ročně, po celý rok pak do klidného údolí přicházejí turisté, poutníci či obyvatelé ze širokého okolí. 

Přehlížena by ale neměla být ani samotná Melč. Dominantou obce je pěkný kostel sv. Antonína Paduánského, pod jehož historizující, převážně novogotickou podobou je podepsán pozdější významný secesní architekt Josef Maria Olbrich, původem z Opavy. Mělo by jít o jedinou stavbu na území České republiky, na níž se Olbrich podílel. Na malou obec poměrně veliký chrám má připomínat obrácenou loď, to kvůli slibu patrona farnosti Camilla Razumovského, kterému na moři nedaleko Padovy při velké bouři hrozilo ztroskotání. Při modlitbách slíbil, že pokud se vrátí v pořádku domů, nechá vybudovat kostel ke cti patrona Padovy, sv. Antonína. Zajímavý je také skleněný oltář. Kostel byl vysvěcen v roce 1890, do té doby místní věřící využívali upravenou kapli sousedního zámku, v němž byl také výčep nebo úřednické byty. A ještě předtím za pobožnostmi mířili do farního kostela v Radkově nebo do již neexistujícího dřevěného kostelíku Všech svatých u tzv. Holúbkova mlýna kousek za vsí směrem k poutnímu místu. 

Zatímco do kostela lze běžně nahlédnout, původně barokní zámek z počátku 18. století, později přestavěný empirově, si lze prohlédnout jen zvenčí a ještě omezeně, sídlí v něm totiž dětský domov. Dříve byl využívaný také jako lázně, nemocnice nebo internátní škola. Při zámku se rozprostírá rozlehlý park s řadou vzácných dřevin, který je stejně jako zámek památkově chráněný. 

No a mezi ohradními zdmi parku a hřbitova vede cesta (v mapě neznačená, ale v reálu si lze všimnout modrých značek), po které se můžeme vydat na naši trasu. Nejprve nás dovede k areálu zdejších jatek, který obejdeme až k silnici na Radkov. Tu přejdeme a pokračujeme po polní cestě mezi pastvinami, "obtěžováni" pouze výhledem do okolí – jednak na samotnou Melč, za níž se tyčí větrné elektrárny, a jednak na Filipovice, součást nedalekého Hradce nad Moravicí rozkládající se nad údolím Melčského potoka, a Radkov, z jehož zástavby ční věž kostela Narození Panny Marie. V Radkově je možné si také domluvit návštěvu Muzea venkovského života, kde je zařízen i pokoj věnovaný zmíněnému Camillu Razumovskému. Protože jsem tu ale byl v době, kdy kulturní instituce musely být kvůli epidemii uzavřené, přímo do Radkova jsem nezacházel a od samoty Kouty jsem přes pastvinu sešel do Žabího údolí. A to mělo také něco do sebe, už kvůli tomu brodění ledového potoka...

Do Žabího údolí vede z Radkova modrá turistická značka po lesní silnici, na kraji vsi lze narazit na dvě upravené studánky. Silnička se pak line podél potoka do zahlubujícího údolí a dovede mimo jiné ke vchodu do opuštěné štoly Mokřinka, kde se, podobně jako na řadě dalších míst v okolí, těžila pokrývačská břidlice. A jen kousek od štoly se pak v údolí otevírá loučka, kde se v létě konaly (a možná ještě konají) tábory, jak dosvědčuje i konstrukce kuchyně a další zázemí v okolí zurčícího potoka. Nicméně přestože se údolí jmenuje Žabí, žádnou žábu jsem tu neslyšel. Ale pěkně tu je, ne že ne. Od tábořiště to už není daleko k poutnímu areálu, stačí jen sledovat cestu podél potoka a četných mokřin, místy se vysoko nad hlavu tyčí skalnaté svahy. 

Z poutního místa lze pak po modré vystoupat "na skok" do Filipovic, žlutá značka údolím kolem původních chalup a výše zmíněného bývalého Holúbkova mlýna bezpečně po dvou kilometrech dovede k melčskému zámku. A tady se "kruh" naší procházky uzavírá.

P.S.: Další fotky najdete na mé Zoneramě.