Vydatná snad ve všech ohledech byla 118. větrací výprava, na niž jsme se první červencový víkend v počtu deseti větračů (tedy včetně mé maličkosti) vydali do Bílých Karpat. Nejprve jsme se v Hostětíně něco málo přiučili v zahradě tamního ekocentra Veronica, následně jsme hledali v okolí sochy, které jsou výsledkem dřívějšího řezbářského sympozia, a přes kopce, očarováni výhledy i pražícím sluncem, pak došli za orosenou odměnou do Bojkovic.
"Lístek si mám teda koupit do toho Hloubětína, jo?" Touto otázkou (pominu-li ranní vstávání, které bylo zbytečně brzké, neboť vlak měl zpoždění, a tedy bych ho chytil i s využitím pozdějšího autobusového spoje do Olomouce) začal náš výlet před olomouckým hlavním nádražím, když se ke mně připojila první z účastnic. Nakonec ale se jménem pražské části nebyla úplně mimo, protože vlak Arrivy, do něhož jsme urychleně přestupovali v Uherském Brodě, nesl logo Pražské integrované dopravy. To člověka trochu znejistí, stejně jako to, že se na těch pár kilometrech do Hostětína, kam jsme skutečně jeli, vystřídaly dvě průvodčí, které vypadaly skoro jako dvojčata. Jen jedna byla v sukni, druhá měla kalhoty a lístky nám zkontrolovaly obě.
V Hostětíně jsme si to namířili rovnou do zahrady centra Veronica, snad jsme příliš nerušili skupinku sedící kolem ohniště – ale když ta stanoviště, která jsou koncipována primárně pro děti, nás jednoduše pobavila a zaujala, zejména třeba stanoviště s modely ptáků, kde je možné si přehrát i jejich hlas. Stejně tak jsme si se zájmem prošli sad s množstvím nejrůznějších ovocných odrůd. To už jsme ale překročili potok, minuli Vodníka a došli k Adamovi a Evě – to jsou názvy prvních dřevěných soch na zdejším vycházkovém okruhu, které jsme si prohlédli. A vlastně v případě abstraktních Adama a Evy v podobě jakéhosi rámečku k sezení i vyzkoušeli a využili ke společné fotce. Za vesnicí u lesíku jsme ještě narazili na Pastýře a opět poněkud abstraktní Objetí, o kterém kdosi z účastníků prohlásil, že je to socha odborového svazu jeřábníků, zatímco jiní v díle viděli tvary objímajících se muže a ženy. No, fantazii se někdy meze nekladou, že?
Okruh nás vrátil zpět do Hostětína, abychom kolem kapličky začali stoupat do svahu nad dědinu. Příjemné pozvolné stoupání nám zpestřilo stádo krav, které polehávalo a postávalo ve stínu a očividně mu byl úplně fuk výhled na sousední Šanov, který se nám naskytl. O něco výše nás pro změnu zajímaly kočky, přesněji Strážci kočičího hrádku, respektive tři kočičí sochy. Jak jsme zjistili, v mapě jsou špatně zakreslené a vlastně jdou docela dobře vidět z rozcestí na Jahodisku, stačí jen dobře ostřit zrak mezi stromy. Najít sochu Strážce o něco dále už nebyl žádný problém. A jen o pár minut později jsme vyšli z lesa a naskytl se nám naprosto uchvacující výhled nejen na blízký Pitín, kam jsme pokračovali, ale na celou kopcovitou krajinu mezi Slavičínem a Bojkovicemi. Těžko naší pozornosti mohl uniknout Dub rodiny, krásný solitér ve svahu, a socha krávy pod stromem o něco níže.
Pitín jsme vlastně jen "lízli" po okraji a už jsme stoupali do Pitínského vrchu. Dvě stě metrů převýšení, místy poměrně prudkého a hlavně doprovázeného ostrým popoledním sluncem (přestože předpověď slibovala spíše nějakou tu dešťovou kapku), minimálně mě trochu zamotalo nohy, hlavu a asi i další části těla. Ale ta námaha za to stála, z rozhledny Na Skalce jsou jako na dlani nejen Bojkovice se zámkem Nový Světlov, ale také pořádný kus Bílých Karpat s nepřehlédnutelnou Velkou Javořinou. Na horizontu byla rozeznat také zástavba Uherského Brodu, ovšem na tabuli slibovanou Pálavu jsme neviděli. Tedy asi, přece jen známe její siluetu spíše z jiných světových stran.
Cestou k Bojkovicím jsme se pak pokusili objevit novou cestu k jedné zdejší studánce, vzrostlé kopřivy a maliníky si o tom však myslely své, takže jsme přestali improvizovat a raději se drželi plánované trasy. I když také ne stoprocentně. Původně jsem zamýšlel zdolat ještě kopec, na němž se rozkládá zámek Nový Světlov, ale nakonec jsme dali přednost osvěžovacímu posezení před odjezdem v jedné z bojkovických restaurací. I bez zámku byl výlet parádní a vlastně bez zámku úplně nebyl, na fotkách z vyhlídek ho má každý z nás. A někteří jsme u něj byli na jednom z
dřívějších Větrání, kdy jsme šlapali zasněženou krajinou z Bojkovic do Luhačovic...
A pak už se jelo domů. V Arrivě se tentokrát slečny průvodčí nestřídaly, kontrolovala nás jen ta v kalhotách, rychlík na Olomouc jsme stihli, po kupéčkách posedali, v respirátorech přežili a domů unavení, ale spokojení dojeli.
Komentáře
Okomentovat