S kulatým stodvacátým Větráním jsme se vydali do kopců na pomezí Hané, Slovácka a Valašska mezi řekou Moravou a Dřevnicí, do okolí města Napajedla, které místní s nadsázkou nazývají jako emiráty. Sice jsme po cestě nepochytili, proč tomu tak je, když jsme nenarazili na poušť ani ropné vrty (a ani internet příliš nepomohl), to nám ale nijak nebránilo v tom si nedělní procházku užít. Snad jen sluníčko mohlo hřát o něco méně, po těch několika chladných dnech jsme nebyli na takové teplo připravení.
Stezky napajedelských emirátů spojují po polních cestách a méně vytížených silnicích Napajedla a blízké dědiny na obou březích řeky Moravy, jejich značení a vybavení infopanely bylo dokončeno letos. Větrací výpravu do tohoto kraje jsem ale měl v plánu dříve, už asi před třemi lety jsem chystal trasu z Napajedel přes Tlustou horu až do centra Zlína. Pokud si pamatuji dobře, výlet tehdy překazil vyhlášený zákaz vstupu do zdejších lesů po vichřici, takže šla trasa k ledu. Úplně ale nezapadla a letošní dokončení stezek bylo dobrou příležitostí ji oprášit. Zároveň jsem ji ale také zkrátil a nasměroval do zlínských Malenovic, přece jen po předchozím
třicetikilometrovém improvizovaném Větrání, kdy se někteří na den dva vyřídili, to chtělo něco pohodovějšího a s méně komplikovanou dopravou. Nakonec se jako největší dopravní riziko ukázala už zpožděná ranní tramvaj v Olomouci, vlak jsem doběhl na poslední chvíli...
Netrvalo ale pak dlouho a už jsme hledali východ z nepříliš přívětivého napajedelského nádraží a rázem si při přebíhání hlavní silnice připomněli již zmiňovaný předchozí výlet – s tím rozdílem, že tudy projela asi tak třetina aut, co před měsícem u Gajeru. Stále to ale bylo dost a bez přechodu. Z jedné strany na druhou na chodník a pak zase zpět, protože jsme ještě chtěli proběhnout mezi baťovskými domky k pramenu Slanica, který upomíná na zdejší bývalé lázně. Teď mě tak napadá, že nikdo z nás zde ani vodu neochutnal, snad i kvůli tomu umístění za tratí blízko fabriky... No vlastně jsme se hned otočili a vydali se přes Moravu do města. Nejprve k zámku, kde zrovna uklízeli asi po svatbě, a pak na náměstí, protože minimálně fotku krásné
novorenesanční radnice těžko vynechat. Pozornosti dvou účastnic ale neušla ani loutka jakéhosi čertovského frajera, kterého si hned vyzkoušely ovládat.
Od kostela jsme pak už za sledování barevných terčíků stezek vystoupali ke křížům na vrch Kalvárii a pokračovali dále za město, postupně se nám otevřel jak výhled na blízké Otrokovice, tak na Chřiby na druhém břehu Moravy s nepřehlédnutelným párem buchlovských vrchů. Než jsme pak došli do Pohořelic, už jsme ochutnávali zdejší úrody švestek – no občas byly ještě sakra kyselé, ale stačilo popojít k druhému stromu a rázem člověk měl slast na jazyku. V Pohořelicích jsme se zastavili u kostela a zámku, neposkvrněno námi nezůstalo dětské hřiště v parku, někteří se zkrátka chtěli povozit na kolotoči, s věkovým průměrem naší výpravy docela vtipná podívaná. Ale nevraceli jsme se do dětských let dlouho, čekal na nás další cíl, za rybníkem poněkud odstrčený kostel sv. Jiljí v místech zaniklého Podhradí a podívali jsme se i do míst někdejší tvrze Leopoldov, ze které se dochovaly valy a příkopy, takže kdo čekal tajemné trosky zdí, byl zklamán. Zvlášť když směrovka zvala "ku hradu".
To už sluníčko začínalo trochu péct, naštěstí stromy podél cesty k Oldřichovicím poskytovaly sem tam stín (a takřka neustále švestky a špendlíky), takže jsme do dědiny došli bez újmy a mohli si prohlédnout (jen tedy zvenčí) místní kostelík sv. Zdislavy z konce minulého století se samostatnou zvonicí svařenou z trubek. Stínu bylo dost i kus cesty k sousedním Karlovicím, nutno však podotknout, že jen z kopce. Když jsme znovu stoupali mezi poli, už z nás lilo tak, že si člověk ani výhledu, který se naskýtal v našich zádech, pro sůl v očích neužil.
Ještě že u Karlovic jsme se už schovali do chladivého stínu lesa a po chvíli došli až ke Svaté vodě, kde prý měli kázat a křtít sv. Cyril s Metodějem, přičemž lidé vypozorovali, že omytí čistou vodou z pramene dodává osvěžení tělesné i duševní. Pomoc tu tak často hledaly maminky s malými dětmi, a když tu z vděku za vyléčené slepoty postavil jistý Josef Buksa malou kapli, začalo přibývat poutníků. Postupně došlo k úpravě místa, přibyla socha Panny Marie Lurdské a dokonce se zvažovalo vybudování větší kaple, za komunistického režimu však poutnímu místu hrozil zánik. Místní farníci to ovšem nedopustili, a tak jsme se zde mohli nyní osvěžit i my před závěrečným sestupem do Malenovic. A že to byl ale sešup! V zimě bychom to určitě až pod malenovický hrad sjeli po ctěných pozadích.
K hradu jsme se samozřejmě podívali, po patnácti kilometrech jsme se ale už těšili na orosenou odměnu, která brzy přišla v podobě výborného Ostravaru. Pak už jsme jen přeběhli k blízkému nádraží a nechali se příjemně unavení lokálkou odvézt do Otrokovic na rychlík domů.
Komentáře
Okomentovat