Zábřehu, rodišti slavného eskymáckého náčelníka
Jana Eskymo Welzla a železniční křižovatce, kterou jsme již tolikrát projížděli, jsme dosud na větracích výpravách nevěnovali příliš pozornosti. Nedávné otevření nové vyhlídky se ale ukázalo jako dobrá záminka k tomu, abychom tento stav napravili. Nad sedmnáctikilometrovým výšlapem městem a blízkým okolím sice visel předpovědní deštivý otazník (a to hned v několika variantách), nakonec chvílemi i příjemně hřálo slunce a jediné kapky byly ty na našich čelech, když jsme stoupali v závěrečných kilometrech od břehů Moravské Sázavy do posledního kopce. A Zábřeh? Ten v některých ohledech překvapil.
Tak například tím, jak tu bylo ve státní svátek rušno. V době, kdy jsme procházeli centrem města, totiž vrcholily přípravy na Food fest, tedy celé náměstí i nádvoří zámku zaplnila spousta stánků, až jsme si v tom shonu nevšimli třeba pamětní desky upomínající na setkání Welzla s Járou Cimrmanem nebo tabuli upozorňující na správné skloňování jména města. Welzla jsem ale vzpomněl, když jsme stoupali k zámku po chodníku, kudy se běhá recesistický Welzlův běh do zámecké brány. Ale neběželi jsme, jen možná trochu přidali do kroku. Nicméně běh do vrchu by byl určitě pro nás hračka, jen chviličku předtím jsme se totiž rozcvičili na dětském hřišti a venkovní posilovně u rybníka Oborník... A ať jsou zmínky o Welzlovi kompletní, skupinová fotka při příjezdu na nádraží nemohla neproběhnout a závěrečné odměnové pivo nesoucí jméno slavného rodáka před odjezdem taktéž.
Kvůli zmíněným přípravám pouličního festivalu jídla jsme si náměstí pořádně neprohlédli, kostel sv. Bartoloměje nebo dům Pod Podloubím, kde sídlí muzeum, jsme si ale letmo zvenčí prohlédli, stejně tak starou radnici, která roky čeká na záchranu (už před časem avizovanou, pokud se nepletu). Samozřejmě jsme zamířili i k půvabnému kostelu sv. Barbory a také ke škole, kde jedna z účastnic vzpomněla na svoje školní léta. Pak už jsme začali stoupat ulicí až za město, vedeni žlutou značkou Cesty nepokořených, která v kopcích Zábřežské vrchoviny připomíná druhoválečné odbojáře, ovšem nezůstali jsme jí věrní dlouho. Z vrcholu Klárinka, odkud jsme se prvně více rozhlédli do kraje, jsme sestoupili až k nemilské přehradě a následně pokračovali po lesní silnici podél nádrže, která nám ale zůstala téměř celou cestu skrytá za stromy, až do Hněvkova.
Ve vesnici mezi dvěma železničními tunely jsme se zastavili nejen u kapliček, ale narazili jsme i na Bouzov a Karlštejn, respektive jejich modely v jedné ze zahrad, a pak jsme prošli pod koridorem k nám již známým místům, totiž na cyklostezku, která v trase původních kolejí obchází kopec Hejnice. Procházeli jsme tudy na
jednom z výletů před dvěma lety, zastávku u lokomotivy ve zdejším skanzenu jsme ani tentokrát nevynechali. Ale ač jsme se snažili, rozjet se nám ji nepodařilo, třeba někdy příště... Ostatně stejně jsme museli šetřit síly, ještě nás čekal výstup vysoko nad Lupěné a nad hladinu Moravské Sázavy. Oproti původně plánované trase jsme pro něj zvolili na oko jednodušší cestu, ale stejně jsme se docela zpotili, než jsme se ocitli na okraji lesa na dohled Skaličky.
Už tady jsme si užili výhledů směrem k Šumperku a Jeseníkům nebo na nepřehlédnutelný lom ve Vitošově, až teprve poté, co jsme opravdu letmo očíhli zámeček ve Skaličce, však přišla na řadu ona hlavní záminka výletu – nová vyhlídka na Humenci, otevřená před necelými dvěma týdny. Popravdě na plakátě k otvíračce mi přišla vyšší, v reálu je člověk jen pár schodů nad zemí, na svahu, ze kterého je i tak parádní výhled na široké okolí Zábřeha. Děti ale jistě potěší skluzavka z vyhlídky, i někteří z nás si ji vyzkoušeli. Pak už jsme ale sešli dolů do města a zamířili na nádraží, 121. Větrání dorazilo do cíle.
Komentáře
Okomentovat