Pernštejn, jeden z nejvýznamnějších a nejpůvabnějších
moravských hradů, byl hlavním cílem naší velikonoční větrací výpravy. A když
hlavním, tak je třeba zmínit, že jsme hrad viděli téměř ze všech možných stran,
chyběl snad jen výstup na hradní věž a ptačí perspektiva. Ale to bychom
nestihli, přece jen jsme se k hradu vydali a následně i do Nedvědice na
vlak domů pokračovali přes okolní kopce. A přece jen cesta na Vysočinu z Olomouce
nepatří k nejkratším.
Zatímco ale
loňský výlet do Žďárských vrchů ztroskotal během
prvního ze tří přestupů kvůli zpoždění vlaku a následně jsme na náhradní trase
promokli na kost, tentokrát se dvěma přestupy všechno vyšlo podle plánu (dobře,
nějaké drobné zpoždění bylo) a i náhlý odpolední déšť ustal dříve, než větrači stihli
pořádně vytáhnout deštníky a pláštěnky, a to po troufalém dotazu „Víc už to neumíš?“.
Naše trasa začínala pod strmými svahy Sokolí skály, kde jsme
v počtu třináct kusů (včetně mě) vyskočili z regionovy na zastávce
Prudká, abychom se nejprve trochu protáhli a rozchodili podél řeky Svratky.
Někteří dokonce čekali, že budeme brodit vodou, protože před výletem viděli
moji dřívější fotku zdejší dřevěné lávky, která spojuje zastávku se silnicí a
která ještě před pár lety nebyla zrovna v nejlepším stavu. Po nedávné rekonstrukci
ale lávka v pohodě ustála i fotku větrací skupiny a brodění se nekonalo.
První kilometry výletu v hlubokém údolí rychle utekly,
slunce hřálo a brzy jsme již stáli u dominanty Doubravníka, kostela Povýšení
sv. Kříže, který sloužil jako rodové pohřebiště Pernštejnů. Kostel je ovšem v současnosti
v rekonstrukci (mimo jiné před pár dny byla v brněnských Událostech
reportáž o usazování sanktusníku zpět na střechu), nemohli jsme se tedy podívat
dovnitř. Chvíli jsme si ale odpočinuli na sluníčku v sousední Zahradě
ticha. Ovšem jen pár minut, už na nás totiž čekal kopec. Po zelené značce jsme
postupně zdolali více než dvousetmetrové převýšení, velký doubravnický kostel
se zmenšoval a zmenšoval, až zmizel, a naopak se odhalovaly další a další
partie této části Českomoravské vrchoviny. Výhledy, až by málem jeden zapomněl,
že ho ve stoupání chytla záda zvyklá z poslední doby hlavně na sed
kancelářský, načež mu všichni utekli…
Ale u Sejřku jsme se zase všichni sešli a pokračovali vstříc
blízkému Pernštejnu, už nás od něj dělil jen les, notně prořídlý po řádění
sucha, kůrovce a lesáků. Pohled hrozný, na druhou stranu ale vzniklé holiny
umožňují při drobné odbočce krásný výhled na hrad, čehož jsme samozřejmě
využili, než jsme se ze strmého svahu vydali dolů. A to teda byla cesta, rozbitá,
tu bláto, tu kámen, šplhat nahoru bych ji nechtěl.
Samotný hrad, který založil rod Pernštejnů známý svým znakem se zubří hlavou, jsme samozřejmě nevynechali, přece bychom jen
nekroužili kolem. Za hodinu jsme stihli projít alespoň hradní nádvoří a vyfotit
zlomek palácových arkýřů, někteří nakukovali do expozic, hladomorny či kaple,
jiní stihli kafe nebo hamburger. Ještě nás každopádně čekalo pár kilometrů,
takže po skupinové fotce s hradem v zádech jsme pokračovali po žluté
značce směrem k vyhlídce Mariino loubí, už před ní ale otočení po každém
kroku znamenalo jiný výhled na hrad.
Ve Smrčku nás pak zastihl onen v úvodu zmiňovaný
kratičký deštík a sotva jsme z osady vyšli znovu do lesa, abychom přes kopec
dosáhli Nedvědice, zkřížila nám cestu žába. Ropucha. A vězte, že se fakt
leknete, když koukáte pod nohy a najednou na vás mrkne „kámen“. Políbit ji ale
nikdo nevyzkoušel, takže nevíme, jestli to nebyl nějaký zakletý princ nebo
princezna. O další vzrušení se pak již při klesání k cíli cesty postaraly
popadané stromy, ne všichni jsme se ale hned pustili do jejich překonávání a
raději je obešli takříkajíc cestou necestou.
Pak už se objevily první domy Nedvědice, prošli jsme kolem
zdejších zásadních zajímavostí, jako je kostel sv. Kunhuty nebo v romantickém
slohu vystavěný hotel Nedvědice, a z nádraží si užili toho dne poslední
pohled na Pernštejn. Za chvíli přijela regionova a následovala dlouhá cesta
domů, zase se dvěma přestupy a zase víceméně podle plánu a jízdního řádu…
Komentáře
Okomentovat