Nezvykle ve všední den a navíc s již pro mě neobvyklým počtem účastníků přibyl do mozaiky proběhlých větracích výletů další dílek. Vycházka z Čech pod Kosířem do Náměště na Hané byla totiž součástí nabídky Sportovního dne Univerzity Palackého a musím se přiznat, že když mi přišlo více než třicet přihlášek, byl jsem trochu nervózní, jestli nás vůbec linkový autobus pobere. Vše ale proběhlo podle plánu a navíc nám k tomu přálo sluníčko, které hřálo možná až zbytečně letně.
Pro Větrání šlo o malý návrat pod křídla univerzity, přece jen poslední výlet oficiálně s univerzitou spojený se uskutečnil na konci roku 2018. Od té doby jsou větrací výpravy zaštítěny jen mým jménem a konají se nepravidelně, skoro bych až řekl, jak si umanu. Na univerzitní sportovní den jsme nicméně dříve někam vyráželi (
Bouzov,
Vidnava,
Cholina) a když mě pořadatelé toho letošního oslovili, jal jsem se plánovat. No a protože jsme s Větráním dlouho míjeli tu naši hanáckou velehoru, tedy Velký Kosíř, kde jsme dříve vyhlašovali nejaktivnější větrače a opékali buřty, zahrnul jsem Kosíř do cesty nyní. Ale bez vyhlašování, bez opékání, jen tak bokem.
A když bokem, tak opravdu bokem, protože známou rozhlednu jsme jen od někdejšího statku Gabrielov viděli mezi stromy. Trasu jsem totiž nakonec vymyslel tak, aby sice spojovala známá místa, jako jsou zámky v Čechách pod Kosířem a Náměšti na Hané, ale aby zároveň nabídla i něco, o čem možná někteří nemají ani tušení. Takže z Čech jsme po úvodním fotu na zámeckém schodišti a "zahřívacím" kolečku v zámeckém parku zamířili do svahu nikoliv po žluté, což je ta nejprudší značená cesta k rozhledně, ale protáhli jsme se v uličkách až ke hřbitovu, a teprve odtud začali stoupat lesem. Jedním z těch méně známých cílů totiž byla kaplička Panny Marie Růžencové, vybudovaná v dobách rozkvětu výše umístěného statku, který patřil rodu Silva-Taroucům, pánům na zámku v Čechách. Drobná novogotická stavba se sochou Panny Marie působí v lese trochu jako zjevení, zároveň jde ale o místo, kam málokdo z návštěvníků vrcholu Kosíře zavítá, tedy je tu klid. A stín – a to se hodí, když je teplý slunný den.
Do míst zmiňovaného statku jsme následně pokračovali, až na torza zdí a momentálně vyschlého rybníčku tu není nic moc k vidění, tedy jsme se opět schovali do stínu lesa a nabrali směr Lhota pod Kosířem, kde je sice známý lokální pivovar, ale hospůdka byla zavřená, a tedy se nekonala žádná ochutnávačka, nepočítám-li teda svačiny připravené doma. Na druhou stranu ještě před Lhotou se větračům nabídl výhled do krajiny okolo Laškova, který zdobí zejména poutní kaple sv. Antonína Paduánského u Krakovce.
Dalším naším cílem byla barokní sýpka v Ludéřově, pozůstatek zdejšího dřívějšího zámečku. Sýpku místní nedávno zrekonstruovali a využívají ji pro kulturní účely. My ji využili především k ochlazení (a taky k "věci", o které se nehodí psát), protože do Ludéřova jsme došli kolem poledne a slunce už jelo naplno. Co ale bylo toto ochlazení platné, když jsme chvíli nato již stoupali k domnělé keltské svatyni (anebo švédskému opevnění) nad vesnicí, stupně do hlavy a na chládek jsme mohli jen vzpomínat. Možnou keltskou tradici u Ludéřova podpořil i před časem fanoušky vybudovaný menhir, který jsme samozřejmě neminuli. Nicméně jsem větračům sliboval, že od hájovny na vrcholu kopce bude i pěkný výhled k Olomouci a vrchům, které se zvedají nad moravní nížinu, ale opar a také vzrůstající řepka si o výhledu myslely své.
Zbývaly nám tedy jen "rychlé" kilometry po lesní silnici do Náměště, to se naše třicetihlavá skupina trochu roztrhala, ale u náměšťského zámku jsme se zase znovu sešli a došlo na další opomíjené místo. Blízko zámku je totiž ukryté i torzo původního
náměšťského hradu, takže i když už v očích některých bylo vidět, že by v tom vedru raději svlažili hrdlo, zavedl jsem výpravu ještě na hrad. Pak už jsme ale opravdu zamířili za osvěžením, díky ochotě servírky jsme mohli u Jadrníčků zakotvit ještě před otvíračkou a postupně jsme se po 14 našlapaných kilometrech rozjížděli domů anebo za dalším programem sportovního dne.
A tak se skončilo 126. Větrání, výlet, který od roku 2018 zase jednou atakoval třicítku účastníků – a to z pravidelných účastníků v posledních dvou letech nemohl nikdo. Na druhou stranu někteří pravili, že se přidají na některou cestu i příště, že se jim líbilo. Tak tedy brzy opět na větranou!
Komentáře
Okomentovat