Hergot, šéfe, zmoknete – volal na mě jeden místní pán, když jsme z Osvětiman vycházeli vstříc chřibským kopečkům a lesům. Neoznamoval nám tím nic nového, otázka spíše byla, jak moc zmokneme a jestli dojdeme včas do Koryčan, abychom stihli plánovaný spoj domů. Stihli jsme nakonec, kromě výstupu na skalní Kazatelnu, všechno a s rezervou. I uschnout. Ale pršelo tedy dost a někteří jsme si nesli v batohu více vody, než jsme si připravili na pití během dne.
Vidět takovou předpověď počasí na termín výletu dříve, pravděpodobně bych hledal náhradní termín nebo alespoň kratší variantu trasy. Do Chřibů jsem se ale těšil, nechtěl jsem nic rušit, trasa zkrátit vlastně moc nešla, a když jsem ráno při snídani poslouchal na balkonu šumění deště, říkal jsem si jen, že nejsme z cukru a prostě to dáme. Byl jsem rád, že se oproti předchozím horkým dnům ochladilo, a spíše jsem se obával toho, že někde zůstaneme viset kvůli dopravě, přece jen ranní kombinace vlak – bus a odpolední bus – vlak – vlak anebo možná trochu jinak slibovaly mnohé. Když jsem si pak při odchodu zavazoval boty, praskla mi tkanička – podle mě další znamení, že tato letní výprava do Chřibů, kde jsme naposledy s Větráním byli před čtyřmi roky o Velikonocích (viz report), bude stát za to. A fakt, že jo.
Na nádraží se nás sešlo celkem devět vybavených deštníky a pláštěnkami, které jsme se nebáli použít, někteří dokonce měli posíleno vědomí o optimistickou norskou předpověď, která slibovala, že Chřiby přejdeme suchou nohou. Skutečně když jsme dojeli do Osvětiman, bylo sucho, ale obloha zatažená. Uvažovali jsme, že bychom mohli navštívit penzion jistého hradního vlekaře, ale zavítali jsme nakonec jen ke kostelu a někdejší tvrzi a pak se mezi rekreačními areály vydali po naplánované trase.
Ještě u chaloupky nad osvětimanskou přehradou jsme se rozplývali nad králíky (ne, na zajíce to opravdu nevypadalo), kteří se zřejmě vydali na cestu za svobodou z nějaké blízké králíkárny. U chaty Radost nás už ale radost přešla – to už jsme se totiž schovávali pod deštníky a pláštěnkami a záviděli táborníkům kolem nás střechu nad hlavou. Poprvé tu padl návrh, jestli se neschovat a nepočkat, nebo dokonce se na cestu nevykašlat a jít zpět. Zamítnuto, jdeme.
Prvním naším cílem byla vrch Svatý Kliment, na němž byly objeveny pozůstatky hradiska a především základy kostela, který měli nechat vybudovat Cyril a Metoděj, mimo jiné pro uložení ostatků sv. Klimenta přinesených z Chersonu, také tu měli se svými žáky překládat do staroslověnštiny Bibli a liturgické texty. Možná je kostel ale mladší a souvisí s augustiniánským klášterem, který tu později stál, to už musí rozhodnout odborníci. My jsme popravdě místo příliš neprozkoumali. Když už jsme sem po mokré a rozblácené cestě v tom největším lijáku došli, někteří doslova doklouzali (nutno poznamenat, že ještě s odbočkou ke studánce sv. Gorazda), vzali jsme především zavděk otevřenou kaplí, kde jsme se na chviličku před deštěm schovali. Původně jsem ale chtěl s sebou vzít
Chřiby – strážci středního Pomoraví a něco k místu přečíst – no ta by dopadla! Zájemci si ji ale mohou koupit
tady.
Pokračovali jsme dále, na hřeben, ke skalní Kazatelně, která je dost možná největším symbolem Chřibů a opět se k ní vážou pověsti spojené s Cyrilem a Metodějem, kteří z této lidskou rukou dotvořené skály s křížem měli kázat, případně později jejich žáci, když byli slovanští kněží pronásledovaní. Kazatelna prý nabízí pěkný výhled, ale o tom jsme se nepřesvědčili. Stále lilo jak z konve, na mokrou skálu si nikdo z nás lézt netroufl, navíc z okolních lesů stoupala pára, takže jsme se jen kratičce zastavili, přírodní památku vyfotili, zvážili, jestli si cestou dolů neublížíme, a šli jsme.
Po dvou hodinách konečně ustával déšť, blížili jsme se k dalšímu cíli hradu Cimburk. Hrad je mladším sídlem Cimburků z Trnávky, tamní zříceninu jsme s Větráním již navštívili (dokonce dvakrát, viz tady a tady), což si někteří z účastníků chřibského výletu hned vybavili. Cimburkové se usídlili nad Trnávkou na konci 13. století, už v letech 1328–1333 si budují novou rodovou pevnost u Koryčan, do níž se nakonec přemístili. Příliš si chřibského Cimburku ale neužili, už po polovině 14. století je v markraběcím majetku, později jej dobyl Matyáš Korvín a získali jej další majitelé. Došlo ale i na modernizující přestavby, nicméně od počátku 18. století je hrad uváděn jako pustý a zčásti zřícený. V současnosti se postupně opravuje, aby vydržel další čas, a pustý také není – zrovna se tu chystala odpolední akce, ale prohlídka hradních prostor byla možná, čehož jsme samozřejmě využili a pozůstatky paláců a nádvoří si prošli. Jen se ukázalo, že zpomalení tempa chůze ve vlhkém až mokrém oblečení není zrovna to pravé ořechové, a i když by i třeba chuť na naplnění místní výzvy "dej si pivo na záchranu hradu" (nebo tak nějak) byla, ale ta zima...
Po prohlídce a rychlé svačině jsme se tedy dali znovu do pohybu, před námi bylo ještě pár kilometrů lesem do Koryčan. Jak jsme po chvíli museli zase stoupat do kopce, hned nám bylo tepleji. Přešli jsme vrch Vršavu a brzy už jsme klesali ke Koryčanům, na jejich okraji jsme se ještě zastavili u studánky a bývalých lázní Zdravá voda s kapličkou a už jsme ulicemi městečka mířili do jeho centra. To se naše skupina trochu roztrhla, snad za to mohlo i očekávání něčeho teplého do žaludku, ale třeba já (poté co jsme se za pomoci wikipedie ujistili, že podhostýnská výroba ohýbaného nábytku má své kořeny právě tady v Koryčanech, kde Michael Thonet založil první ze svých továren) zamířil nikoliv za občerstvením, ale podívat se na místní židovský hřbitov. Při pohledu na jeden dům s věžičkou při cestě do centra mě pak napadlo, jestli náhodou se tu nedochovala i původní synagoga, pokud koryčanští Židé takovou modlitebnu měli. Jak jsem později zjistil, měl jsem dům, který býval synagogou, přímo za zády, dnes je v něm jakási prodejna.
Zatímco na obloze vykouklo sluníčko, ostatní si dávali polévku a orosenou odměnu, prošel jsem se ještě k místnímu rekonstruovanému zámku a pak už přijel autobus, v němž to za chvíli vypadalo jak v noclehárně, jak některým z nás padaly hlavy únavou. Nebo to bylo jen šetření sil na rychlé přestupy v Kroměříži a Hulíně? Tedy rychlé – v Hulíně to zas tak rychlé nebylo, náš vlak přijel s drobným zpožděním. A vzhledem k tomu, že ten den opět spadly troleje na hlavní trati od Prahy, tak to bylo zpoždění opravdu jen drobné a náš vlak byl jedním z mála rychlíků, které tou dobou jely vlastně víceméně včas. To třeba ti, co mířili do Luhačovic, takové štěstí neměli, vlak, který měl z Hulína odjíždět před 12., jel až po 16. hodině. To se ale týká Větrání jen tak, že jsme měli radost, jak nám to i přes ten déšť všechno hezky vyšlo.
Komentáře
Okomentovat