Většinu času ve městě, avšak především v zeleni a ve výškách jsme strávili na 129. větrací výpravě, se kterou jsme z olomouckého ranního chladu vyrazili až do Třebíče. Byť jsme na naplánovanou trasu měli původně jen něco kolem pěti hodin, díky zpožděnému odjezdu dřívějšího vlaku z Brna, který nám dle jízdního řádu měl ujet před nosem, jsme nakonec stihli více, než jsme předpokládali.
Myšlenkou dosud nejzápadnějšího Větrání samozřejmě bylo podívat se na jedno z největších náměstí na Moravě a především zavítat do zdejší
židovské čtvrti a k bazilice sv. Prokopa, které jsou na
seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Ovšem zároveň jsem nechtěl, abychom jen šlapali po dlažbě či asfaltu v ulicích, čemuž se lze v Třebíči snadno vyhnout, protože okolo středu města si návštěvník užije parků – a také stoupání do kopce za výhledy. A právě vyhlídky v parku Hrádek nad židovskou čtvrtí jsem při plánování nakonec vybral jako takový ústřední motiv, přidal výstup ke kostelíčku na Strážné hoře, a pokud by nám zbývalo dost času, tak ještě zacházku na nedaleký Pekelný kopec s rozhlednou.
Zároveň jsem ale naplánoval i krátké, rozehřívací kolečko v Brně přes Petrov, protože příjezd vlaku od Olomouce na brněnské hlavní nádraží a odjezd osobáku na Třebíč od sebe dělí dle jízdních řádů jen tři minuty, jenže mezi vlaky je pořádný kus kolejiště. Tedy jsem počítal s tím, že bude třeba v Brně nějak strávit hodinu čekání na následný rychlík. Štěstí nám ale přálo a osobák vyjel z Brna o pár minut později, což nám bohatě stačilo k tomu, abychom doběhli a naskočili na jeho palubu. Petrove, pápá, uvidíme se jindy.
V Třebíči jsme tak získali půlhodinu času navíc, kterou jsme využili k výstupu na vyhlídkový ochoz městské věže při kostelu sv. Martina, původně jsme kolem chrámu měli jen projít na cestě k vyhlídkám na Hrádku. Takhle jsme si ale hned mohli vychutnat parádní pohled na město z výšky 35 metrů, mimochodem zpod největších věžních hodin na Moravě, kterými se věž může pyšnit. Pravda, točité schodiště nahoru i dolů nám po hodinách ve vlaku dalo trošku zabrat, ale když nám ta možnost spadla do klína...
Dále jsme se ale drželi plánu. Nakoukli jsme na rekonstruované Karlovo náměstí (kde jsou nějaké stromy?) příliš jsme se ale nezdržovali – ani ne tak kvůli všudypřítomným kupkám štěrku a dělníkům, ale protože nás na skalnatém druhém břehu čekal městský park Hrádek a výhledy na město ze severní strany. Z Masarykovy vyhlídky i od blízkého torza bašty, kde jsem pořídil fotku osmičky větračů, bychom se asi dokázali koukat dlouho.
Z výšky nad střechami namačkaných kdysi židovských domků jsme ale brzy pokračovali přímo mezi ně, do úzkých ulic památkově chráněného ghetta, které patří k nejdochovalejším na světě. Nejsem si tedy jistý, jestli jsme při sestupu neprošli někomu přes zahrádku, ale nikdo si nestěžoval, ani když jsme nahlíželi do několika průchodů domy, z nichž některé mají pořádnou patinu, odhalující mezi řadou opravených objektů šeď dob nedávno minulých. Obě dochované synagogy nebo někdejší radnici jsme si prohlédli jen zvenčí a po zastávce u "ducha" na fasádě u někdejšího rabínského domu jsme už přecházeli ze židovské čtvrti k druhé třebíčské světové památce,
románsko-gotické bazilice sv. Prokopa v areálu dřívějšího benediktinského kláštera přestavěného na zámek, kde v současnosti sídlí Muzeum Vysočiny. V bazilice se zrovna schylovalo ke svatbě, využili jsme tedy otevřeného vstupu při přípravě obřadu a podívali se krátce i do interiéru této pozoruhodné středověké stavby.
Zámeckým parkem jsme pak sešli dolů k řece, podběhli hlavní silnici a už jsme byli v Libušině údolí, nad kterým sviští po viaduktu ve zhruba čtyřicetimetrové výšce vlaky. Tuto výšku jsme ale museli také zdolat, protože naším dalším cílem byl vrchol Strážné hory, na kterém stojí kostelíček – kaple sv. Jana Nepomuckého a v těsné blízkosti pak bývalý věžový vodojem v současnosti sloužící jako rozhledna. Původně jsem myslel, že jeho návštěva ani nebude třeba, že bude stačit výhled ze samotných svahů kopce, ale ukázalo se, že kdo si schody vodojemu nevyšlápl, prohloupil a přišel o další krásný výhled na město. Anebo byl prostě jen unavený z prudšího stoupání do kopce a chtěl si dát chvíli oraz. Přece jen jsme moc během dne nepřestávkovali, abychom stihli před čtvrtou vlak zpět na Brno a dorazili nějak rozumně domů.
Po zelené značce jsme se pak vrátili do Libušina údolí a šlapali dále za město, s cílem přece jen stihnout i uvažovaný výstup na Pekelný kopec, se kterým se očividně kůrovec také příliš nemazlil. Nastavené tempo všem členům nevyhovovalo, takže jsme se rozdělili do dvou menších skupin, přičemž spokojení nakonec byli všichni. Jedni se vrátili do centra, kde poseděli a dali si kafe, a druzí zdolali ještě jednu rozhlednu. Za "pekelňákovou" skupinu ale musím říci, že kopec dostál svému jménu a závěrečné prudší stoupání bylo (minimálně pro mě, ale myslím, že jsem v tom nebyl sám) po kilometrech svižné chůze opravdu pekelné a na schody 26 metrů vysoké rozhledny jsem chvíli sbíral dech. A přiznám se, ani mi při tom nedošlo, že půdorys rozhledny tvoří Davidovu hvězdu, to jsem si přečetl až později. Každopádně schody jsme zdolali a mohli se pokochat výhledem na kus jižní Vysočiny. V dáli podle popisů byly i nějaké rakouské vrchy, my jsme se ovšem soustředili na pohled směrem k Třebíči a Okříškám, poměrně dobře byl vidět i zámek v Náměšti nad Oslavou a na nedalekém kopci nás zaujal zámek Sádek, o kterém jsme prozatím neslyšeli, ale třeba se k němu někdy v budoucnu vrátíme.
Nyní ale nastal čas k návratu do města, z kopce se šlo víceméně samo, takže jsme opravdu za chvíli byli u zahrádkářských kolonií, kde jsme se před hodinou rozdělili, a brzy jsme už viděli značky upozorňující na koleje, značící, že jsme blízko nádraží. Do odjezdu vlaku zbývalo docela dost času, tak jsme mysleli, že žízeň z cesty na Pekelný kopec uhasíme někde poblíž nádraží, ovšem to jsme se spletli. Večerka, kde bychom si mohli koupit i něco do vlaku na dlouhou cestu domů, už byla zavřená a noční klub, kde by bylo orosené točené, pro změnu ještě nebyl otevřený. Vykoupili jsme tedy v obchůdku na nádraží všechnu chlazenou kofolu a nastoupili do již připraveného vlaku. Ten se brzy rozjel ku Brnu, kde jsme zase přeběhli tři čtvrtě stanice k rychlíku na Olomouc, a s blížícím se večerem jsme se příjemně unavení vraceli domů. A tak se završil osmý rok s Větráním.
Komentáře
Okomentovat