Kterak jsme pramen Bystřice málem (ne)našli

Bylo nebylo, cestou necestou a mlhou houstnoucí, až by se opravdu dala krájet, vydala se dvacítka turistů po oblinách nízkojesenických k lesním kaplím a pramenu řeky Bystřice, kterou dosud znali především ze sídel a údolí dále po proudu... Tak by se ve skoro až pohádkovém hávu dala stručně shrnout 131. větrací výprava, na které jsme poněkud nečekaně pořádným douškem okusili blížící se zimu, která se v době, kdy píšu tyto řádky, roztáhla už i do hanáckých nížin. Naplánovanou trasu jsme navzdory nevýletovému počasí zvládli celou, byť jsme byli ochuzeni o jistě jinak pěkné výhledy na Hrubý Jeseník a vůbec okolí. Na druhou stranu pro některé z nás došlo i na milé překvapení. 

"Bude sněžit, jen se neví kde." O takový titulek jsem zavadil den před výletem na internetu, pousmál jsem se. V té době už jsem věděl, že ačkoliv v době plánování trasy nehlásily jízdní řády žádnou výluku, tak nás čeká cesta z Olomouce do Moravského Berouna výlukovým autobusem, ale říkal jsem si, že dál už toto Větrání proběhne bez změn a zádrhelů. Přece jen dosud se mlha držela spíše u nás v nížinách a z kopců okolo jsem vídával prosluněné fotky, pěkný byl i počet přihlášených – sedmnáct včetně dvou nováčků, ale v tomto čísle nebyli ještě další dva, ono překvapení. Jenže sotva jsme vyjeli nad Šternberk, už se po pastvinách převalovala mlha, a když jsme se konečně svezli aspoň kousek vlakem do Lomnice, už začínalo být jasné, že z mlhy nejspíš za celý den nevyjdeme a navíc budeme mít co do činění s prvním sněhem, byť ho bylo jen po hrstkách.

Na lomnickém nádraží na nás čekalo to překvapení – na část trasy se k nám po dlouhé době přidala dříve nejaktivnější větračka a předseda KČT Šternberk, s jehož členy jsme před časem chodili na společné akce, s sebou měli ještě psího mazlíka, Oggyho. Než jsme z Lomnice vyrazili po silnici do sousedního Ryžoviště a probrali cestou novinky za dobu, co jsme se neviděli, zamířili jsme výchozí obci ke kostelu sv. Jiří a na hřbitov. Pak už jsme se kochali prvním závanem zimy, to ještě nefoukalo a bylo vidět kousek před sebe, tak nám omrzlá krajina přišla hezká a fotogenická. Před Ryžovištěm jsme se zase se šternberskou trojicí rozloučili, na psí tlapky by to už pak bylo moc kilometrů. 

Škoda, mohl v centru obce s námi obdivovat náměstí poskládané z bytovek a pár zbylých historických domů, kterým dominuje empírový zvaný Lafayettův – bývalá rychta, kde byl francouzský generál chvíli vězněn po útěku z Olomouce. Na sousední faru se zabedněnými okny už tak hezký pohled nebyl a barokní kostel sv. Jana Křtitele se trošičku schovával v mlze. Že nám ale zima začala zalézat pod bundy, nebyl čas na hrdinství a přílišné otálení na náměstí a pokračovali jsme v naší trase, přičemž se k nám připojilo i stádo krav, které nás doprovodily až téměř k rozcestníku Nad Ryžovištěm na kopci. A právě tady jsem myslel při plánování, že si užijeme luxusní výhled na Praděd a další jesenické vrcholy. Jenže mlha už byla taková, že jsme byli rádi, že vidíme na záda toho, kdo šel pár metrů před námi. 

A to před námi bylo první ze dvou výletových dobrodružství, totiž trefit nějak ke dvěma kapličkám v lesíku nad osadou Veveří. Přes pastvinu jsme to střihli do neznáma, ale přímo za nosem, zhruba ve směru, kde by první z kaplí měla být podle mapy. Našli jsme. Pravda, šlo jen o torzo zděné kaple, ale našli. Druhá, dřevěná a celá byla jen kousek od ní, do lesíku si mlha netroufla, takže jsme ji dlouho nehledali. Uvnitř kaple svatý obrázek a dole jako podlaha dveře od WC. V Sudetech je asi stále ještě možné vše... 

Druhým dobrodružstvím mělo být hledání pramene Bystřice, nejdříve jsme se ale museli vymotat z lesíku, který byl ale docela podmáčený, a než jsme se vyškrabali k nějaké cestě, nabrali jsme pořádně do bot – a třeba já se díky prorážení cesty "přímo za nosem" stal doslova pánem bodláků, kolik se jich na mě nachytalo (ještě teď mě svědí poškrabaná stehna...). Brzy jsme ale přešli hlavní silnici a dostali se k lesu, který byl dříve vojenským prostorem, kde sídlilo nejprve zásobování protivzdušné obrany a pak se sem v roce 1968 nastěhovali sovětští vojáci – a především na jehož okraji pramení řeka Bystřice, která si pak teče dolů k Olomouci, kde ústí do Moravy. Jenže najít její pramen, to není jen tak, jak jsme se přesvědčili. Když jsme podle GPS stáli v místě pramene, nebylo tam nic jen pár pařezů a omrzlá tráva, po vodě ani stopy. O kus dál jsem si všiml hrnku zavěšeného na stromě a nad ním cedulka "Pramen řeky Bystřice". Ale po vodě ani stopy. Pramen nepramen jsme si vyfotili a začali se prodírat mezi stromy k nějaké cestě lesem, ať se nemusíme vracet na hlavní silnici. Dalo to zabrat, ale nakonec jsme narazili jak na cestu, tak i na vodu v těch prvních metrech toku, kterému v Olomouci říkáme zdrobněle Bystřička. 

Průchod někdejším vojenským prostorem po přímé cestě byl poněkud nudný, něco zajímavého se objevilo, až jsme došli k několika objektům, mimo jiné pravděpodobně nějakému skladu, dovnitř jsme si ale netroufli. Jádro vojenského areálu jsme vlastně spíše obešli kolem hájenky a nedávno vystavěné kapličky sv. Huberta, pak jsme ještě přeskočili Bystřici klikatící se blízko zaniklé vojenské železniční vlečky a postupně jsme se blížili do cíle naší cesty, totiž na nádraží v Dětřichově nad Bystřicí. To je celé v novém, když původní velkou historickou budovu nahradila nedávno přízemní novostavba, na které sice není nic k obdivování, ale v čekárně bylo teplo a záchody čisté. To už se stmívalo a nastal čas zase popojet do Moravského Berouna a odtud se náhradním autobusem nechat svézt dolů do nížin, domů.