Prý snad z německého "lauter Steg" (samá cestička) vzniklo pojmenování pro poutní místo Lutršték nedaleko Slavkova u Brna, kde mělo v minulosti dojít k několika zázračným uzdravením po napití se vody ze zdejší studánky. A právě sem jsme se vydali za posledními větracími kilometry roku 2022 a několik z toho množství cest na naší trase vyzkoušeli, mnohdy s kily oblevového bláta na obuvi navíc. K přání zdraví a vydařených výletů v novém roce jsme si ale u poutní kaple připili jiným, šumivějším nápojem než léčivou vodou, ostatně studánka později stejně ani kapku nevydala. Možná jsme jí nebyli hodni, na druhou stranu bublinky nám dodaly elánu do závěrečného úseku cesty a sestupu ke Slavkovu...
Během dne jsme po kopcích na dohled barokního zámku, kde v době slavné bitvy u Slavkova přenocovali všichni tři císaři a kde byla po bitvě podepsána dohoda o příměří mezi Napoleonem a poraženým rakouským císařem Františkem I., našlapali přes 17 kilometrů. A to ještě někteří ráno při čekání na zbytek skupiny stihli procházku do centra Vyškova. Celkem nás na předsilvestrovské putování vyrazilo včetně mě také 17, jak si lze ale všimnout na skupinových fotkách ze začátku a téměř konce trasy, nejsou na nich všechny tváře stejné – to se stává. Mimo jiné jsme ale přivítali mezi sebou jednu místní turistku, která o Lutrštéku slyšela poprvé, tak se vyšla s námi podívat, jestli jsme si to místo nevymysleli. A prý se někdy příště zase přidá.
Cíl naší cesty byl sice u barokní dominanty Slavkova, na trasu jsme ale vyšli od renesančního zámku v Bučovicích, který je oproti řadě jiných podobných staveb zajímavý tím, že nejde o přestavbu staršího sídla, nýbrž celkovou novostavbu ze 16. století inspirovanou tehdejšími italskými paláci. A protože kde nezavřete a nezamknete dveře či branku, tam se objeví větrač, prohlédli jsme si nádvoří postupně rekonstruovaného zámku s nádhernými arkádovými křídly a nakoukli i do zámecké zahrady, byť ta byla podstatně méně barevná a uchvacující, než tomu bývá v teplejších měsících. Ze zámku jsme pak zamířili přes náměstí s kostelem Nanebevzetí Panny Marie přímo do kopce, do parku Kalvárie, odkud jsme si užili prosluněného výhledu na město.
A pak už bylo bláto. Vedeni zelenou značkou jsme z Bučovic vyšli po polní cestě k Letonicím a po zhruba dvou kilometrech poprvé čistili boty. V Letonicích jsme se nechali zlákat vidinou výhledu z rozhledny trčící nad zahrady, když jsme ale došli k ní a ocitli se přímo pod ní, nahoru už jsme se neodvážili. Soukromý pozemek, nikde žádná cedule, jestli teda vůbec můžeme, zároveň nikde žádný pes, který by nás vyhnal... no raději jsme pokračovali obcí ke kostelu sv. Mikuláše. A následně si užili čvachtavé stoupání podél lesa, luxusní posilovna nejen na nohy... Ale výhled od kříže nahoře byl pěkný, nejen na Letonice, ale třeba i vrch Větrník se stepí chráněnou jako národní přírodní památka. Také nás tu dojely dvě jezdkyně na koních, těm se kolem kříže moc nechtělo, jestli v tom hrál roli nápis "Poutníčku, zde málo stůj,...", těžko říci, ale jakmile jsme si ho přečetli, raději jsme šli.
Po chvíli jsme si zase mohli oddechnout, k Němčanům nás dovedla pevná cesta. A to už nás dělilo jen kousek cesty od poutního místa. Ještě než jsme k němu dorazili, jsem nakukoval na vyšlapanou cestičku k mrazovému klínu upomínajícímu na dávné zalednění a mrazové zvětrávání půdy při kolísání teploty, malou zacházku k přírodní památce jsem ale vzdal kvůli popadaným větvím, vysoké trávě a další dávce bláta. Na programu stejně byla důležitější záležitost – přípitek a malé hody na oslavu konce roku letošního a brzkého začátku toho příštího. Šampaňské, cukroví i klobásky staly se naším obědem... Poté jsme obešli poutní kapli z 2. poloviny 19. století, ke které se evidentně jezdí řidiči z plezíru otáčet, a zastavili se o něco níže u studánky a starší menší kapličky se sochou Panny Marie s Ježíšem Kristem v náručí. Jak už jsem psal v úvodu, údajně léčivou vodu jsme neochutnali, z kohoutku nevytekla ani kapka.
Vydali jsme se tedy dále, zase polňačkou, ke kapli sv. Urbana, která se tyčí nad Slavkovem – náš cíl byl již na dohled. U kaple čekal jeden z občasných větračů, kterého jsme naposledy viděli přesně před rokem ve Valticích, a pustili jsme se do sestupu k městu. Většina z nás se přitom neodvážila jít nebo možná jet dolů cestou lemovanou zastaveními křížové cesty, kousek vedle byla další trasa dolů podstatně schůdnější. Na kraji Slavkova jsme naposledy očistili boty a zamířili si to přímo do parku přiléhajícího k baroknímu zámku, tomu, kde se vlastně skončila slavná napoleonská bitva, jejíž bojiště se rozléhá na západ od města. Alespoň kousek parku jsme si za smuteční hudby doléhající z procházejícího pohřebního průvodu prohlédli, a jak se blížil čas odjezdu autobusů blíže domovům, přibližovali jsme se nádraží. Vzali jsme to ale ještě přes někdejší židovskou čtvrť, ze které se část dodnes dochovala včetně synagogy, která od druhé světové války sloužila jako skladiště.
Hospůdka u nádraží byla ještě zavřená, čekárna jakbysmet, takže jsme si na odjezd počkali pěkně venku v zimě. Teplo v autobuse nás pak tak obejmulo, že až do Vyškova bylo až nezvyklé ticho – na to, že jsme za sebou měli povedený výlet a nové zážitky, většinou bývá cesta bujarejší. Studený vlak z Vyškova v nás dal najít obvyklou kondici, to už ale ze skupiny někteří odpadli a další odpadali s možností přestupu... Zkrátka na větranou zase v roce 2023!
Komentáře
Okomentovat