Druhý pokus už vyšel. Tentokrát nás žádné rozmary počasí nezastavily, a i když takhle o svátcích jara sněžilo a později během dne i pršelo, na haldy u hřebečských dolů u Moravské Třebové, které připomínají měsíční krajinu, jsme úspěšně dorazili. A co víc, ve velmi pěkném počtu. V nohou přes 18 km...
Pravda, když jsem viděl předpověď počasí na Velikonoce, trochu jsem si zanadával. Ale řekl jsem si, že po dvou měsících od posledního větracího výletu a
prvního pokusu o zdolání hřebečského Měsíce, je třeba do terénu vyrazit, i kdyby z nebe padalo kdovíco. Před odjezdem mi sice přišlo několik omluvenek a ráno zhusta sněžilo, i tak se nás ale na moravskotřebovském vlakovém nádraží sešlo i se mnou jednadvacet. Více nás za poslední tři roky bylo jen vloni na
květnové výpravě z Čech pod Kosířem do Náměště na Hané, která byla součástí Sportovního dne Univerzity Palackého.
Svoji rodnou hroudu jsem chtěl větračům na začátek našeho putování trochu ukázat, nejprve jsme tak místo přímého směru od nádraží k
Hřebečovskému hřbetu zamířili do uliček pod Křížovým vrchem, mimo jiné k půvabnému domku obehnanému plaňkovým plotem s hrnky, kde ale také zaujala pouliční knihovnička. Další krátká zastávka byla věnována zámku, v jehož podobě se odrazil počátek i vrchol
renesance na Moravě, ale také úpravy po pozdějším požáru. Geologická expozice ve sklepení, která by měla být úvodem pro ty, kteří míří na Hřebečské důlní stezky, jsme si ovšem kvůli uzavření neprohlédli. Na náměstí jsem nemohl neupozornit na kamenný arkýř, z něhož prý ke starým Třebovákům měl mluvit J. A. Komenský, a na
radnici s krásným mázhausem v přízemí a věží bez základů. O kousek dál jsem ještě zmínil mumii egyptské princezny Hereret, kterou lze vidět ve zdejším muzeu, a už jsme svižným krokem za lehce padajících sněhových vloček mířili přes sídliště za město, vstříc hřebečským horám prošpikovaným a ohlodaným těžbou pískovce, uhlí a zejména lupku.
Udánské hradisko, pozůstatky zaniklé vodní tvrze v lese, stačilo většině výletníků vidět jen na obrázku na informační tabuli, Rezavý potok si ale nechal ujít málokdo. Zavítali jsme přímo k vývěru důlních vod na povrch, barvu a bohužel i jedovatost a zápach zkažených vajec potok získal uvolňováním železa z oxidujících hornin do vody. Podle pověsti ovšem potokem tečou krev a pot horníků, kteří ve zdejších dolech pracovali. K jedné blízké štole jsme ostatně záhy vystoupali a od zazděného vstupu do dolu Gerhard jsme po kolejích průmyslové úzkokolejky z Mladějova, která je zdejší velkou turistickou atrakcí, pokračovali až na její konečnou v areálu bývalého závodu Hřebeč.
A tady to přišlo. Malý krok pro člověka, velký pro lidstvo... Na vytěžených haldách, kterým povětrnostní vlivy a postupné "sedání" ve svahu daly působivou měsíční podobu, jsme těch kroků zanechali spoustu. A že bylo mokro a sníh, už chvíli se střídající s deštěm, si stále nedal pokoj, museli jsme si dávat pozor, ať tu náhodou nenecháme otisky i jiných částí těla, případně třeba zapadlou obuv, jak se nám "povrch Měsíce" lepil na podrážky. Trochu jsem doufal, že by snad mohlo z hald být i vidět směrem k Moravské Třebové, ale panující počasí na to mělo odlišný názor. Nicméně na skupinovou fotku došlo, a než z nás začalo odpadávat na silnici k Hřebči to důlní bláto, nakoukli jsme v areálu ještě do vstupu do dolu Emil.
Stoupání na Hřebeč po staré státovce, která má stále svůj význam jako náhradní trasa, když je uzavřený Hřebečský tunel, provázela vedla lehkého deště i vůně medvědího česneku – popravdě mě překvapilo, kolik ho tu ve svazích roste. Stejně jako z hald jsme si výhledu na Moravskotřebovsko neužili ani z vyhlídky U Tety v osadě Hřebeč, která se rozkládá nad oním tunelem a přímo na moravsko-české zemské hranici. Alespoň jsme se nerušeni kocháním při svačině mohli domluvit, kam budeme pokračovat. Ve hře bylo několik variant, mimo jiné i protažení trasy až do Svitav. Pár členů výpravy se tu odpojilo a naskočilo na zrovna projíždějící svitavský autobus, ve zbytku skupiny jsme se dohodli na pokračování do nedalekého už českého Koclířova, pod který ostatně Hřebeč spadá. Ještě jsme si ale zašli k hraničnímu kameni, který stojí v jedné z místních zahrad, a ke kapli sv. Josefa, kterou každý motorista zná jako ten kostelík nad tunelem.
Směr Koclířov znamenal mimo jiné to, že jsme po dvanácti kilometrech víceméně stoupání, konečně také v nadmořské výšce klesali. Ale také to, že jsme museli projít až na druhý konec vesnice na autobusovou zastávku na hlavní silnici, přičemž bylo odhaleno specifikum většiny hřebečských vesnic – totiž že jsou poměrně dlouhé. Koclířov zdaleka nepatří k nejdelším, přesto se těch 5 km některým větračům zdálo nekonečných. Na druhou stranu je fakt, že do kolen se ten neustálý asfalt ozýval už celkem dost. Na chviličku jsme se zastavili v areálu poutního místa Českomoravská Fatima, mít více času, prozkoumali bychom ho určitě důkladněji. Ale už nebyl čas, pokud jsme nechtěli pokračovat po hlavní silnici až do Svitav, pokud by nám autobus ujel. Bezpečnější cesta stranou provozu totiž odtud do města nevede.
Na zastávku jsme nakonec došli s drobným předstihem, takže brzy už jsme nastupovali do vlaku na Českou Třebovou. Tam jsme pro změnu při čekání na vlak na Olomouc měli dost času na orosenou odměnu za absolvované kilometry v tom nejarním velikonočním počasí. V nádražce bylo veselo, v rychlíku následně už trošku vystrkovala drápky únava, ale vypadá to, že jsme se nakonec všichni ještě za světla dostali domů. Do tepla a sucha. A s pocitem, že jsme byli na Měsíci. A že máme po podzimním výletu na Mladějovský vrch a do Anenské Studánky či dřívějším Zimním dolování prošlapaná další místa hřebečských hor. Jen toho sněhuzajíčka zmiňovaného v ranním motoráku jsme nahoře nepostavili, všechen dopadající sníh hned tál. A jedna účastnice přišla o mobil...
Komentáře
Okomentovat