Olomoucká univerzita, nesoucí od obnovení v roce 1946 příjmení Františka Palackého, si letos připomíná
450 let od svého vzniku, a tak se vyloženě nabízelo u příležitosti tohoto výročí vymyslet pro její studenty a zaměstnance výlet do Palackého rodné obce, Hodslavic. Pěkně "povětračsku", žádný zájezd s plnou penzí, nicméně návštěva domu, kde se Palacký narodil, byla nezbytnou součástí. V rámci univerzitního sportovního dne jsme tak vyrazili na cestu, v rozvrzaném pantografu se nás sešlo sedmnáct (včetně mé maličkosti, několika pravidelných větračů a také tří zahraničních účastníků) a před námi bylo šestnáct kilometrů doslova okolo Hodslavic s cílem ve Valašském Meziříčí.
Zatímco ještě týden před výletem předpověď slibovala všelijaké jen ne příliš hezké počasí, už ráno před nádražím v Olomouci dávala téměř vymetená obloha a smělé sluneční paprsky tušit, že den bude jako malovaný. A v Podbeskydí se na tom nic nezměnilo, jen slunce během dne hřálo více a více. Aby náš výročně-univerzitní špacír nebyl jen růžový, dopřáli jsme si hned zkraje trasy trochu adrenalinu – úplně mi totiž při plánování nedošlo, že jedeme ve všední den, a tedy že provoz na hlavní silnici mezi Meziříčím a Novým Jičínem, podél které se Hodslavice táhnou, bude poměrně hustý. Naštěstí jsme potřebovali urazit po silnici jen kousek od hostašovického nádraží na okraj Palackého dědiny, kde jsme uhnuli ke koupališti Kacabaja a dál k polím, a to nejen kvůli bezpečnosti a kochání se pohledem na panorama Veřovických vrchů.
Polní cesta nás totiž brzy dovedla k našemu prvnímu zastavení, první ze čtyř vloni zpřístupněných uměleckých vyhlídek, respektive fotopointů, které nejen nabízejí výhled na Hodslavice, ale zároveň připomínají i odkaz Františka Palackého. Vyhlídka Základní kámen je upomínkou na to, že se "ten pán z tisícovky" zasloužil o vznik pražského Národního divadla a byl u položení jeho základního kamene. Další vyhlídka je pak doslova na dohození kamenem. Obří židle s citátem "Silní jsme jen silou ducha" představuje první školní židličku, na které František Palacký ve škole sedával. Více než informace k symbolice ovšem většinu účastníků výletu zajímalo, kolik lidí židle unese a jak snadno/těžce se na ni leze. Během chvíle bylo pořízeno hromady fotek a pak už jsme sestoupili kolem nejmladšího, ale nejviditelnějšího hodslavického kostela Božského srdce Páně k místnímu nejstaršímu, dřevěnému kostelíku sv. Ondřeje ve středu obce, kde už na nás čekal kolega s dárečky. Protože k narozeninám se dárečky dávají.
Především nás ale čekala ona nezbytná návštěva Palackého rodného domu. Průvodkyně, která shodou okolností momentálně také studuje na Univerzitě Palackého, nás usadila do někdejší školní třídy a místo přeříkávání životopisu jsme zkoumali, co všechno máme s Palackým společné, jestli genialitu nebo sledování módních trendů. Absolutní shoda nenastala u nikoho. Když jsme si pak prohlédli i někdejší obytné světnice domu a Palackého posmrtnou masku, krátce jsme se před domem sešli se zástupci vedení univerzity a obce a pořídili skupinovou fotku u třetího fotopointu nazvaného dle jedné Palackého práce
Krásověda.
Plán však velel pokračovat v cestě, takže jsme střed obce opustili, ještě na chvilku vyšli k poslední ze čtveřice vyhlídek a už jsme přešli do té sportovnější části trasy a mezi poli a pastvinami jsme si to štrádovali k Hostašovicím, kde jsme vyrušili z všednodenního psího života nejednoho mazlíka za plotem. A že jsme šli poměrně svižně a neslyšel jsem žádnou otázku typu "A kdy už tam budem?" nebo "A bude někde pivo?", nařídil jsem "nucenou" zastávku v bistru u pramenů Zrzávky nedaleko nádraží, odkud jsme ráno vyráželi. Byli jsme v polovině trasy, sluníčko velmi slušně topilo, osvěžení přišlo vhod.
Na druhou polovinu trasy, kterou představoval sestup k Valašskému Meziříčí, se naše skupina zmenšila, neboť někteří chtěli být dříve zpět v Olomouci, a počkali si tu tedy na vlak. Paradoxně my, co jsme pokračovali po svých a dali si dalších osm kilometrů, jsme do Olomouce dojeli asi deset minut po "odtrhlících". Cesta lesem totiž příjemně utíkala, žádná překážka, žádné bloudění, brzy se před námi objevily první domy Byniny a otevřel se výhled na okolí města, které proslavila kapela Mňága a Žďorp. Úsek Byninou a následně podél hlavního tahu ValMezem už tak příjemný nebyl, nicméně v tempu jsme nepolevili, a i když jsme si málem zašli v parku při zámku Kinských, přišli jsme na nádraží před příjezdem pár minut zpožděného Valašského expresu, se kterým jsem pro návrat do Olomouce spíše nepočítal. Ale když už se ta možnost naskytla. A stejně ve skutečnosti nikdo absolvovat cestu domů zase osobákem... A tak jsme si natáhli nohy v écéčku a svištěli bez přestupu k domovům a v některých případech k dalšímu programu.
Celkově tedy musím říci, že výlet dopadl na jedničku s hvězdičkou, nejlépe, jak mohl, od skupiny, která se sešla, po počasí. Zvlášť když si vzpomenu na ty zablácené boty, promočené ponožky a špinavé kalhoty nebo déšť, sněhové fujavice či mlhu jako mlíko, které nás na několika posledních výletech potkaly... Nicméně příště bude Větrání zase o víkendu nebo svátku a pro všechny, nejen univerzitní. Fakt.
A na úplný závěr ještě jedno mimochodem – v Hodslavicích jsme totiž již s Větráním a pod hlavičkou univerzity jednou byli, a sice v roce 2016, když si univerzita připomínala 70 let od svého obnovení. Pár tehdejších řádků a fotek visí
tady.
Komentáře
Okomentovat