Do míst, kudy nevedou turistické značky, kde se cesty doslova ztrácejí před očima a kde nezavadíte o profláknuté památky, natož o davy turistů, do míst na dohled staré zemské hranice Moravy a Čech, kudy kdysi probíhala také jazyková hranice a kde se v současnosti stýkají Pardubický a Jihomoravský kraj – tam jsme se vydali s další větrací výpravou. A procházka to byla výživnější, než jsme očekávali.
Ono vlastně ani není příliš divu, když naše naplánovaná,
téměř osmnáctikilometrová trasa vedla z kopce do kopce a kus jsme si museli prošlápnout kopřivami, vysokou trávou a klestím, přitom na nás co chvíli útočili ovádi a kloši – mimochodem první hovado mě ochutnalo už kousek od nádraží a klošů jsem ještě cestou domů z vlasů vytáhl několik.
Výlet jsem pojmenoval podle vrchu Chvalka, který patří k Hřebečovskému hřbetu a v těchto končinách u Březové nad Svitavou je se 618 metry nejvyšší. Na vrchol jsme se ale nepodívali, naše kroky vedly jen v jeho svazích. Prostě pod Chvalkou.
Pokud jsem nicméně v úvodu tvrdil, že sem nevedou turistické značky, tak jsem trochu lhal. Z nádraží v Březové nad Svitavou, kde se nás nakonec sešlo třináct, jsme vyrazili po červené (směřující pak dále po hřebečských horách na sever) a téměř dva kilometry se jí drželi, až za místní motokrosový areál. Tam jsme značení opustili a vrhli se do prvního stoupání lesem. Zatímco nahoru byla cesta jasná, sestup k rudenské silnici byl poněkud zarostlý a místy i zapadaný větvemi a na závěr to ještě chtělo přeskočit příkop s tak bujnou vegetací, že ani znalci místních poměrů si nemohli být jisti, jaká hloubka se vůbec pod lopuchy ukrývá.
Naším prvním cílem bylo Želivsko, společně s nedalekou Horákovou Lhotou tvořící co do počtu obyvatel pátou nejmenší obec na Moravě. Do roku 1945 se Želivsko počítalo k převážně německému Hřebečsku, dnes je tu více domů než trvalých obyvatel. Dominantou je budova obecního úřadu, kde dřív byla škola, není tu kaple či hospoda, silnice tu přechází v polní cestu, ze které je ale pěkný výhled po okolí. Jenže ona cesta mezi poli se zakrátko ztrácí v náletové zeleni, takže jsme pokračovali po okraji pole, což ale na rozdíl od dalšího úseku nebyl vůbec žádný problém. V sedle mezi vrcholy Chvalka a Javor, nejvyšším místě naší trasy, jsme se museli dostat na cestu lesíkem k Horákově Lhotě, kterou napovídala mapa. No znamenalo to projít vysokou trávou s nejednou kopřivou, trním a bodláčím – a pak následovala cesta, kterou již zřejmě dlouho nikdo nešel. Tu jsem přelézali padlé stromy, tu se naopak div neplazili pod větvemi, kopřiva sem, kopřiva tam.
Naštěstí jsme nezabloudili a brzy dosáhli rozumnější cesty a také Horákovy Lhoty. Tu tvoří vlastně jen pár domů kolem dřevěné zvonice, ale je to tu krásné. Domy, ať už kamenné či roubené, jsou udržované, všude okolo zeleň i květy. A hlavně uprostřed té pidi návsi je posezení i s ohništěm a nejen houpačkou pro děti, no neodolali jsme a dali jsme si tu pauzu před dalšími kilometry.
Posilněni jsme se pak vrhli do dalšího stoupání, abychom si následně mohli užít výhledu na Horní Smržov a Deštnou (a nejen je), kam jsme pokračovali. V Horním Smržově jsme samozřejmě nemohli jen tak bez špetky pozornosti projít kolem místního skanzenu, který zahrnuje několik hospodářských staveb včetně pestrobarevného včelína – podívat se sem můžete volně, jak jsme si ověřili. Na druhém konci vesnice je pak
muzeum přibližující život na venkově za starých časů, to jsme ale nenavštívili, jen jsme kolem opravené částečně roubené stavby prošli.
Mířili jsme totiž k pozůstatkům středověkého hrádku Rumberk u Deštné. Další stoupání, vysoko nad potok Zavadilka, a opět sem asi nikdo moc nechodí, soudě dle kopřiv čekajících na nohy v někdejším hradním příkopu. A příkop a valy jsou to jediné, co se z hrádku, který tu stál do první poloviny 15. století, dochovalo. Archeologové tu ještě po průzkumech nechali zvýraznit část základů, u nichž jsme chvíli poseděli v altánku a přečetli informace na tabulích. A pak jsme zase sestoupili dolů k Zavadilce, abychom si užili dalšího stoupání – protože jen o něco málo vysoko nad potokem je i jádro Deštné s kostelem sv. Petra a Pavla, vlastně jedinou větší církevní stavbou, kterou jsme za celý den potkali.
Před námi pak už byl jen jediný kopec zvaný Na Drahách, přes nějž jsme se potřebovali dostat k Chrastové Lhotě a do údolí Svitavy, odkud nás měl později domů odvézt vlak. Polední slunce docela dost hřálo, od úkrytu ve stínu lesa nás neodradila ani cedule zakazující vstup kvůli umístění střelnice. Však nikdo nestřílel! Ty, kteří už toho začínali mít plné kecky, jsem ubezpečil, že to je opravdu poslední stoupání, následující dlouhý sestup do Lhoty, kde jsme se zastavili u kapličky a zvonice, a ke kolejím podél Svitavy to jen potvrdil. Ještě jsme ale úplně na vlak nešli. Na pár stovek metrů jsme pronikli přes starou zemskou hranici do Čech, do Půlpecnu. Tady si někteří vzpomněli na jeden starší výlet, kdy jsme šli z Letovic a připomínali si bitvu o Moravskou Chrastovou na podzim 1938 (viz
tehdejší report), když před sebou spatřili vilu rodiny Löw-Beerů, kteří v Brněnci měli velkou textilní továrnu, jejíž část využíval za druhé světové války Oskar Schindler. Zacházka k vile ale měla ještě jeden příjemný moment – u místní studánky jsme se osvěžili chladivou vodou!
Přeběhli jsme pak zpět na Moravu do Moravské Chrastové, cílem naší cesty byla místní vlaková zastávka. Do odjezdu vlaku nám zbývalo docela dost času, kteří někteří využili zmrzlinově, nakoukli jsme ještě do sousedního areálu oné někdejší Löw-Beerovy továrny, kde zarůstají nálety hromady suti zdemolovaných objektů a chátrá původní vila vlastníků podniku... Za chvíli se ale už "přiřítila" od Letovic Regionova, jeden z vlaků, kterými jsme po dalším úspěšně a ve zdraví absolvovaném výletu vyjeli domů. V České Třebové jsme si ještě nařídili krátký pobyt v nádražce (padl i zmrzlinový pohár!), dobrý pocit následně pokazilo stání ve vydýchané uličce écéčka, ale co už. Dojeli jsme? Dojeli...
Komentáře
Okomentovat