Kterak jsme se v kraji břidlice prohřáli a rozesmutnili

Tak trochu v boj s vlastní vůlí se proměnilo srpnové Větrání, se kterým jsme se zase po nějaké době vrátili k řece Moravici a do kraje, který v minulosti proslul těžbou břidlice. Hluboké údolí řeky a jejích přítoků, ohlodané skály a opuštěné štoly na jejich březích, ale také zdevastované lázně nebo naopak obnovené kapličky a v závěru rozhledna, takový byl plán. Počítali jsme i s tím, že to bude tak trochu souboj s časem a nastavením jízdních řádů veřejné dopravy, pak se ale objevil ještě jeden faktor. Vedro. Modrá obloha téměř bez mráčku a na ní ohnivá koule. Nakonec se nás ráno sešlo ve vlaku jedenáct odvážných. Stihli jsme nakonec víceméně vše podle plánu a neuvařili jsme se. Dost možná ale chybělo jen málo. 

Ještě dodám, jak jsem již naznačil, že v kraji břidlice mezi Odrami, Vítkovem a Budišovem nad Budišovkou a také u Moravice už jsme nějaké stopy v předchozích letech zanechali. Na břidlicové stezky jsme se vydali už před šesti lety, kdy jsme šli z Heřmánek do Budišova, později jsme se vrátili projít část stezek u Oder. A podél Moravice jsme putovali z vítkovského Podhradí až do Hradce nad Moravicí, jak si můžete připomenout zde. 

Naše nynější výprava začala vlastně poměrně idylicky. Vlaky jely v průměru včas (jeden o pár minutek později, druhý dokonce o minutu oproti jízdnímu řádu dříve) a první kilometr trasy vedl z kopce, přičemž podél silnice bylo i co uždibovat ze stromů. Za potůčkem Horník se však sklon vozovky poněkud pozměnil a v mírném stoupání k Novým Těchanovicím jsem na čele ucítil kapku potu. První z mnoha. První z mnoha vypocených litrů toho dne. V dědině jsme se při pohledu na řadu opuštěných domů a také polorozpadlých statků utvrdili v tom, že jsme tak trochu v bohem zapomenutém kraji, byť nad domy ční věž kostela a v jeho blízkosti stojí další dvě udržované kaple. A provoz tu vlastně také nebyl zrovna malý, jak jsme se co chvíli sunuli ke krajnici. 

Silnici jsme ale záhy opustili a vydali se po značené stezce nad Horníkem, při které se nachází několik vstupů do štol starých břidlicových dolů. Jednu z nich, Raabovu, lze po předešlé dohodě i navštívit, na to jsme ale neměli čas. Takže jsme jen nakoukli přes mříž, vyfotili se, někteří strčili nějaký ten kamínek do batohu na památku a pokračovali jsme dále. Z kopce a hned zase do kopce, na kterém se ukrývá před desetiletím z trosek obnovená kaplička Čtrnácti svatých pomocníků v nouzi. Pěkné místo na polední svačinu a chvíli oddechu. 

Posilněni jsme pak prudkou cestou sestoupili k chatkám na břehu Moravice, v případě některých haciend bychom si rozhodně dali říci a pobyli déle. Ale bylo třeba zase začít ukrajovat ze svahu a vyšplhat na vyhlídku vysoko nad řekou. Vyhlídku vhodnou i pro trpaslíky, soudě dle výšky (nebo spíš nížky?) lavic v altánu. A teď zase dolů, do míst, kde člověk musí jen kroutit hlavou. V areálu bývalých lázní Jánské Koupele, zcela opuštěném od roku 1994, zkrátka nelze jinak. Opatrně jsme obhlédli hlavní rozpadající se budovy, kde to šlo, nakoukli jsme vytlučenými okny či dírami ve zdi do zdevastovaných, ale svým způsobem stále krásných interiérů. Byla tu jídelna, nebo taneční sál? A kde teď je podlaha? A co ty svastiky všude po zdech?

Trochu jsme tu zapomněli na čas, takže po přeběhnutí na druhý břeh Moravice jsme zařadili vyšší rychlostní stupeň. Ani to nebyl takový problém, cesta lemovaná červenými značkami se tu vine podél řeky, víceméně ve stínu a bez nějakých terénních zádrhelů. Zanedlouho jsme tak došli do Kružberku, obci, jejíž jméno nese i nedaleká vodárenská nádrž na Moravici. Tady jsme v rámci úspory času nepokračovali po břidlicové stezce, ale tváří v tvář ostrému slunci jsme se přiblížili rozhledně Těchanovická vyhlídka po o něco kratší silnici. Část výpravy se výstup k rozhledně vzdala a pokračovala rovnou ke Svatoňovicím, odkud jsme měli brzy jet domů, kdo ale kopec a schody věže zdolal, mohl se pokochat výhledem na Staré Těchanovice, Kružberk a i s kusem zmíněné přehrady nebo sopku Velký Roudný o něco dál. 

Z rozhledny jsme to opět střihli zkratkou (rozuměj kopřivami a ostružiním/maliním) a lesem prošli spíše intuitivně, když zakreslení cest v mapách příliš nekorespondovalo s reálem. Pak už zbýval jen poslední kilometr a půl po rozpálené silnici, než se konečně objevila svatoňovická vlaková zastávka. A za ní oáza, kde jsme našli na ušetřený čas do odjezdu vlaku azyl. Nenápadná hospůdka s ochotným provozním a Radegastem za 25 korun. No jen to zasyčelo! Několikrát. Teď ještě přetrpět cestu domů. Hodinu v motoráku, mžik v jednom nedělně plném a zpožděném rychlíku, dva mžiky v druhém nedělně plném a zpožděném rychlíku. Přežili jsme.