K Domašovu nejen za divokou přírodou

Nejvýrazněji se Domašov nad Bystřicí zapsal do historie záchranou Olomouce ve válečném roce 1758, když právě u městečka označovaného jako Tomášov či Domstadtl rakouští vojáci rozprášili velký konvoj se zásobami a posilami pro jednotky pruského krále Fridricha II., které někdejší hlavní město Moravy obléhaly. Ale zdaleka nejen za Černým křížem, který tuto událost u cesty na Novou Vésku připomíná (o tehdejším bojišti jsem se zmiňoval už zde), sem nyní míří turisté. Domašovské nádraží, čtyřicet minut jízdy vlakem z Olomouce, bývá výchozím místem pro putování hlubokým údolím řeky Bystřice směrem k Hrubé Vodě. I my se v tomto tipu na výlet na trasu podél řeky a na vyhlášenou vyhlídkovou a lezeckou lokalitu Malý Rabštýn podíváme, ovšem vezmeme to poněkud oklikou – přes bývalé území vojenského prostoru Libavá a zaniklou ves Bělá.  

10 km / mapa / okres Olomouc

Nejprve si ale trochu projdeme samotný Domašov. Za pozornost stojí už výpravní budova vlakového nádraží z roku 1883, která by si jako vstupní brána do někdejšího města na cestě z Olomouce do Slezska zasloužila důstojnější podobu, ovšem buďme rádi, že se na ni zatím nesáhlo – taky by už nemusela stát jako v nedalekém Dětřichově nad Bystřicí (s tamní moderní náhradou jsme měli tu čest na jednom loňském Větrání). U nádraží pak zaujme další stavba, staré skladiště s dodnes krásně čitelným německým nápisem Lagerhaus. Domašov byl až do roku 1945 téměř čistě německým sídlem...

Podejdeme-li trať, zakrátko se dostaneme na náměstí či spíše křižovatku, z níž se rozebíhají silnice k Olomouci, Moravskému Berounu a Městu Libavé. Starší původ dávají na první pohled tušit zejména domy na severovýchodní straně náměstí a pak domy nad cestou ke kostelu sv. Anny, který je svou polohou ve svahu dominantou města. Prostě vyhlížející svatostánek s hranolovou věží nad vchodem vyrostl na místě staršího kostelíka v roce 1791, vybaven byl mimo jiné oltářem z kostela tehdy zrušeného olomouckého kláštera Hradisko. Od kostela cesta stoupá dále ke hřbitovu a k místu, kde kdysi stávala domašovská tvrz střežící obchodní stezku v údolí Bystřice. Po tvrzi téměř nic nezbylo, ovšem na hraně svahu je umístěno posezení sloužící jako vyhlídka, ze které lze přehlédnout kousek Domašova a okolních kopců. 

Ale zpátky dolů. U řeky zaujme torzo někdejšího mlýna a pekárny, o kus dále proti proudu bychom se dostali k zaniklé stáčírně minerálky a ještě o kousek dál k prameništi Domašovské kyselky a stále zajímavé budově bývalé letní ubytovny. Z Domašova se nicméně vydáme směrem na Město Libavou, pojmenování ulice Strmá přitom vůbec nelže, při výstupu se člověk zadýchá. Na druhou stranu se ale stačí otočit čelem vzad a postupně se otevírá pohled na obec pod námi. Od posledních domů musíme urazit asi kilometr po hlavní silnici, naštěstí tu není až takový provoz. Až se objeví možnost uhnout z hlavní k souběžné někdejší vojenské cestě, uhneme a pokračujeme do polí. Z polní cesty, která nás vezme i přes 600 metrů nad mořem a která ještě nedávno vedla okrajem vojenského prostoru Libavá, je pěkný výhled do širšího okolí Domašova ležícího v údolí nějakých 100 metrů pod námi – lze krásně vidět například kostel v nedaleké Jívové, větrné elektrárny u Horní Loděnice či vzdálenější masiv Hrubého Jeseníku. 

Kochání ovšem brzy vystřídají chvilky napětí. Jak se blížíme k prostoru zaniklé Bělé, přetne polní cestu ohradník. Je za ním nějaký pasoucí se dobytek, nebo se dá přes pastvinu projít? Já osobně jsem dvakrát prošel, nikde žádného živého tvora (tedy pokud nepočítám lidi, se kterými jsem tudy šel, třeba během jednoho z Větrání). V opačném případě je určitě lepší se vrátit k vojenské cestě, která chvíli vede podél silnice na Město Libavou a pak se stáčí nad bývalou Bělou. Zacházka je lepší než setkání s "volem". Pokud se nicméně podaří pastvinu přejít, zbývá přeskočit potok vytékající z nedalekého rybníčku a už jsme v zaniklé vesnici. 

První zmínka o Bělé, německy Seibersdorfu, česky někdy také Hančovicích, pochází z poloviny 14. století, před druhou světovou válkou šlo o malou zemědělskou obec se zhruba 260 převážně německými obyvateli, kteří jezdili za prací do domašovského kamenolomu a do továren v Hlubočkách a Mariánském Údolí. Ve středu vesnice stála kaple sv. Alfonse, byla tu hospoda i škola. Po poválečném odsunu německých usedlíků přišla stovka nových obyvatel, jejich čas tu ale byl nakonec také omezený. Na přelomu let 1951 a 1952 se Bělá stala součástí vojenského výcvikového tábora, zřízeného v roce 1946 a původně pojmenovaného podle Moravského Berouna coby okresního města, a záhy se začalo s vyklízením obce. Demolice ovšem proběhly až kolem roku 1960 a kaple stála ještě o něco déle. V současnosti však v prostoru obce propuštěném do civilu najdete jen torza stavení či jejich sklepů, v místě kaple se nacházejí podstavce několika křížů či pomníků a stará alej odtud vede ke hřbitovu s pozůstatky náhrobků a hrobek. Relativně nejzachovalejším objektech v prostoru někdejší obce je kamenný mostek o něco níže směrem do údolí Bystřice, byť v něm zeje velká díra. 

Od mostku budeme dále sledovat tok potoka, na němž si sovětští vojáci pobývající na Libavé v 80. letech vybudovali hráz a ve vzniklé nádrži umývali svoji techniku. Oleji a ropou tehdy zamořili i Bystřici dole v údolí. Tam, co stojí osamocený bývalý bělský mlýn, respektive v současnosti budova Pstruží líhně Bělá. U ní se již dostáváme na modrou turistickou trasu a naučnou stezku, které vedou údolím Bystřice. Od líhně nás vedou zase vysoko nad hladinu řeky, abychom se brzy ocitli na vrcholu skály Malý Rabštýn, která nejenže poskytuje krásný výhled na klikatící se vodní tok a souběžnou železniční trať v údolí, ale je také oblíbeným místem horolezců, kteří 40metrovou skálu využívají jako cvičnou lezeckou stěnu. Pozor, není tu žádné zábradlí, takže žádné divočiny. 

Značené trasy pokračují ještě o něco výše, k Domašovu pak ale již budeme víceméně pozvolna klesat obklopeni tzv. kamennými proudy, vzniklými mrazovým zvětráváním v poslední době ledové. Vyplatí se přitom nespěchat, protože pěšina vede přes několik kamenných stupňů či rozsáhlých kořenů stromů a místy dokáže překvapit i pěkným sešupem, kde může nepromyšlený pohyb vést k úrazu. (A to píšu jako někdo, kdo údolí Bystřice prošel před několika lety o berlích. Od té doby ale svahy nad Bystřicí přišly o kus lesů a já naopak přibyl věkem i kily.) 

Když pak dojdeme až k trati, je jasné, že cíl naší trasy už není daleko. Ještě zbývá kousek přes loučku, kolem sportovního areálu, pak se již objeví dřívější Hutní mlýn sloužící dnes jako malá vodní elektrárna a už jsme zpět v domašovských ulicích. Ulicích kde proti sobě stojí stařičké svým způsobem půvabné původní domky a šedivé panelové bytovky. Na náměstí je to jen kousek a z něj k nádraží, co by kamenem dohodil. Mimochodem k nádraží, ze kterého koncem února 1990 odjel jeden z vůbec prvních transportů v rámci odsunu sovětských vojsk z našeho území. Před naším odjezdem je ale třeba se ještě trochu odměnit za absolvovanou trasu, buď koupí něčeho dobrého v samoobsluze mezi náměstím a tratí, je-li otevřená, anebo v blízké hospodě U Podjezdu, kde si lze dát pizzu a případně i domluvit nocleh.