Na Moravě najdeme celou řadu míst, která mají být spojena s působením svatého Cyrila a Metoděje. Často přitom nelze návštěvu soluňských bratří věrohodně doložit, objevuje se jen v lidových vyprávěních, která se předávala z generace na generaci a dodnes se dochovala v podobě místních pověstí. Příkladem může být Senička na Litovelsku, na jejímž okraji stojí ve výklenkové kapličce prastarý kříž s již nepříliš výraznými rameny. Kříž měli Seničtí vztyčit na místě, kde patroni země moravské kdysi kázali. Podle odborníků jde ale o kříž smírčí, zhruba 400 let starý – chybí však k němu příběh, kdo a proč ho musel vztyčit. Cyrilometodějský původ tedy může být stále živ...
Mimochodem upomínáno na něj bylo především v době 1000. výročí příchodu Cyrila a Metoděje na Moravu. Ve stařičké knize Život sv. Methoda, apoštola říše Velkomoravské a Slovanů vůbec se můžeme dočíst, že se se mezi lidmi říkalo, že kříž dokonce věrozvěstové sami nechali v osadě vytesat a postavit na památku toho, že místní přijali křesťanskou víru. Také že tu původně stály kříže dva, jeden byl ovšem před rokem 1845 zničen. A že dochovaný kříž byl snad vytesán z jakéhosi pohanského balvanu a že vyrytý obrazec, který je v kříži stále ještě patrný, není meč a kopí (či hůl), ale křížek. Další zajímavostí je pak to, že oslavách cyrilometodějského milénia se kříž ze Seničky ocitl v Olomouci, kde si ho měli vyprosit pro svou zahradu dominikáni, našel jsem také zmínku o tom, že byl ve sbírkách olomouckého muzejního spolku. Obyvatelům ovšem přišlo, že s křížem jakoby z dědiny odešlo i požehnání, a tak si zažádali o jeho navrácení. Na náklady obce byla pro kříž postavena kaple a do ní byl zavěšen obrázek věrozvěstů. Tak praví další stará kniha o cyrilometodějských místech na Moravě, katalog Národního památkového ústavu ovšem klade vznik kapličky snad již k počátku 19. století...
Ponechme časový nesoulad stranou, zajímavé totiž je celé zákoutí na okraji Seničky. V těsné blízkosti kapličky se smírčím křížem stojí taktéž památkově chráněná socha sv. Jana Nepomuckého z roku 1823, kterou odborníci označují za kvalitní ukázku díla na přechodu mezi pozdním barokem a klasicismem. Možná poněkud nepatřičně kapličku a sochu doplňuje drobná budova staré zemědělské – řepné váhy z 1. poloviny 20. století, která už ale dávno neváží (na plošinu ale mohlo až 5000 kg), a zaujme také torzo dvousetleté lípy, kterou vyvrátila v roce 2002 větrná smršť. Neprohloupí ani ten, kdo na chvíli odvrátí zrak od těchto zajímavostí, přes pole se totiž nabízí pěkný výhled nejen k sousedním Odrlicím, ale až ke Šternberku a Nízkému Jeseníku.
Projít a prohlédnout se nicméně vyplatí celou Seničku, která je prohlášena vesnickou památkovou zónou. Za pozornost stojí zejména barokní kaple Andělů Strážných ve středu obce a ojedinělá technická památka – kamenná protipovodňová zeď z poloviny 19. století. Její klenby místní při hrozící velké vodě na potoku Blata vyplnili fošnami, ale tak, že voda "po proudu" protéci mohla, zatímco voda vracející se proti proudu si sama otvory ve zdi tlakem na prkna uzavřela a nemohla tak páchat větší škodu na majetku zdejších sedláků. Toto řešení prý na Hanou přinesli vojáci vracející se z bojů v Itálii.
K vidění je toho ve vsi a jejím okolí více, ideálním průvodcem je desetikilometrová naučná stezka Elišky z Kunštátu, která začíná a končí na vlakovém nádraží v Senici na Hané, viz mapa. Do Senice jezdí vlaky z Olomouce, Prostějova a Červenky, z Olomouce během všedních dnů dokonce každou hodinu. Ještě dodám, že do Seničky jsme se v minulosti podívali s větrači, v obou případech, ať už na podzim 2017, kdy nás k nedaleké Svaté Vodě u Cakova šlo 37 lidí, nebo na neoficiálním Větrání před Vánoci v covidovém roce 2020, jsme si dost užili bláta. A mimochodem Svaté Vodě a pověsti, která se s ní pojí, jsem se věnoval zde.
Komentáře
Okomentovat