Dva sály, o kterých se chci na následujících řádcích zmínit, dělí od sebe na šedesát kilometrů vzdušné vzdálenosti, a i když to tak na první a ani druhý pohled nevypadá, mají něco společného. Vznikly ve stejné době v moravských městech s německou většinou obyvatelstva, v institucích, jejichž posláním bylo, řekněme, povznesení ducha – jeden ve škole, druhý byl součástí knihovny. V neposlední řadě jsem je oba v nedávné době navštívil...
První sál najdete v olomoucké Základní škole Komenium, přímo naproti gotickému chrámu sv. Mořice. Vznikl jako aula tehdy nově vystavěné, mohutné novorenesanční budovy pro německou reálnou školu, otevřené v roce 1874. Slavnostní sál našel místo v zadním traktu, zabírá plochu 20 x 10 metrů a vysoký je přes dvě patra. Rozměry ale nejsou to, co vám vyrazí dech. Ohromující je výzdoba sálu z roku 1892, za kterou stojí malíř José Hilber se svými spolupracovníky. Na zhruba 740 metrech čtverečních stěn, stropu či dveří není místečko, které by nepokrývaly barvy.
Až přepestrá výmalba ve stylu novorenesančního dekorativismu s prvky barokních iluzí, také impresionismu i nastupující secese zahrnuje celou řadu motivů. V čele sálu je to například znak císaře Františka Josefa I., který nad stavbou školy převzal patronát a po otevření ji navštívil a prohlédl si ji. Protože jde o školní prostor, nechybějí ve výzdobě personifikované lidské ctnosti či významné osobnosti vědy a kultury, jako například Sokrates, Kryštof Kolumbus, Jan Kepler nebo Michelangelo Buonarroti (mimochodem školnímu sále se někdy přezdívá olomoucká Sixtinská kaple), ale také vyobrazení povolání, kterými se mohou absolventi školy živit, ať už jde o službu v administrativě či armádě, vědecké bádání či technické a umělecké profese. A jsou tu i olomoucké motivy – při jednom z oken, která vpouští do sálu denní světlo (při stropu jinak visí rozměrný osmiramenný kovový lustr), je namalován chrám sv. Mořice stojící naproti škole a také tehdy přestavovaná katedrála sv. Václava. Tyto dva kostely mají být jedinými užitými tématy, které se dotýkají víry a náboženství.
Když německá reálka po druhé světové válce zanikla, dostala budovu do užívání nejprve dívčí měšťanská škola a po ní další základní školy, slavnostní sál však přestal být opečováván jako klenot a proměnil se v tělocvičnu. Parkety s nalajnovanými plochami pro míčové hry, od míčů i různého náčiní otlučené stěny a jejich rohy, ze stropních fresek visící gymnastické kruhy. V mezistropním prostoru dokonce i hořelo. Po dlouhých letech však v novém tisíciletí došlo k obnově vedené restaurátorem Radomírem Surmou, který mimo jiné nedávno vrátil i sluneční hodiny na olomouckou radnici. Od roku 2019 je sál přístupný veřejnosti, zejména přes letní prázdniny během prohlídek pořádaných olomouckým informačním centrem, ale i během některých dalších akcí během roku.
Já se sem podíval teprve letos během Dnů evropského dědictví, a to ještě vlastně náhodou, protože jsem procházel kolem školy pár minut před začátkem prohlídky. Musím se ale přiznat, že na mě výzdoba sálu působí až přeplácaně, snad ani nejde věnovat pozornost každému. Dech mi ale vyrazila, zatím jsem asi nic podobného neviděl. Mimo jiné i proto, že jsem tu nehrával vybíjenou, ani se nepokoušel o nějaké gymnastické výkony.
Zato v sále Ottendorferovy knihovny ve Svitavách jsem si něco užil. Na střední škole jsme tu mívali "vánoční akademie": v prváku jsme navlečení v prostěradlech zinscenovali Medvídka od kapely Lucie, ve čtvrťáku jsem celou akci moderoval a spolužáci sehráli kus á la tehdy populární reality show VyVolení. Iniciátor stavby, svitavský rodák a mecenáš Valentin Oswald Ottendorfer by se divil. Právě na tomto místě, na spodním konci půlkilometrového svitavského náměstí, se narodil. Kvůli pronásledování za účast v revolučním hnutí roku 1848 bez rozloučení s rodiči uprchl za oceán, na svou vlast a kořeny však nezapomněl. Když se z migranta vypracoval ve váženou osobnost a předního představitele krajanských spolků, začali se s manželkou Annou věnovat charitativní činnosti, pomáhali dětem, chudým, starým a práce neschopným lidem. Ve Svitavách z jejich finančních darů vyrostla nemocnice a také sirotčinec (a ještě později Ottendorfer podpořil výstavbu vyšší zemské reálné školy).
Krátce po otevření nemocnice a sirotčince Ottendorfer představil vedení města záměr vybudovat na místě svého rodného domu veřejnou knihovnu s čítárnou. Projekt vypracoval nejprve J. William Schickel, architekt německého původu působící v New Yorku, chystanou stavbu pak nejen kvůli odlišným normám v Rakousku upravil brněnský architekt Germano Wanderley. Základní kámen knihovny byl položen v červenci 1891, hrubá stavba byla hotová ještě do konce roku a v srpnu 1892 byla majestátní budova ve stylu německé neorenesance za osobní účasti jejího zakladatele a velké slávy otevřena. Zároveň byla před vchodem odhalena i socha Mateřské lásky, bronzové sousoší matky s dětmi na vysokém žulovém podstavci s nádržemi na vodu a lvími hlavami. Tímto pomníkem chtěl Ottendorfer vzpomenout na svou matku Kateřinu a vůbec vzdát hold mateřskému citu. Pouto sochy a knihovny přetrhl v 80. letech minulého století silniční průtah městem, kvůli jehož výstavbě byla socha přesunuta do městského parku. To by se ale prý mohlo do budoucna zase změnit.
Když se vrátíme k samotné knihovně, nefinancoval Ottendorfer jen její stavbu, ale i nákup knih a díky zřízené nadaci také provoz dlouho po jeho smrti v roce 1900. Knižní fond se postupně rozrostl až na 23 tisíc svazků, šlo své času o největší německou knihovnu na Moravě. Dodnes se z původního fondu dochovalo přes 6 tisíc knih, o které pečuje svitavské muzeum.
Součástí budovy, která patří k největším klenotům Svitav, je i sál s pódiem v prvním patře. Reprezentativní prostor s kapacitou 150 sedících diváků se stal důležitým kulturním prostorem ve městě, dle dochovaných statistik se tu od otevření do druhé světové války uskutečnilo 670 přednášek a přes 170 koncertů. Oproti výše zmíněnému olomouckému sálu je ten ve svitavské "červené" knihovně (podle režného cihelného zdiva budovy) svou výzdobou a její barevností podstatně střídmější. Dominantním materiálem interiéru je dřevo – obložení stěn, rámování oken, portály dveří i výzdoba pódia, samozřejmě sedadla, vše je z tmavě lakovaného dřeva s detaily ve zlaté barvě. Sál, který v běhu času navštívili dva prezidenti – Tomáš Garrigue Masaryk a Václav Havel, stále slouží svému původnímu účelu a konají se zde koncerty či různé slavnostní události.
Podívat se sem kromě kulturních akcí můžete po domluvě na pokladně Městského muzea a galerie, které sídlí ve vile hned naproti přes silnici a pod které Ottendorferova knihovna v současnosti spadá. Při prohlídce mimo jiné uvidíte i výtah na knihy, který vedl z knihovny do zázemí sálu v patře. A jako zajímavost je nutné zmínit, že se tu můžete i ubytovat, ve věži jsou totiž zřízeny pokoje pro celkem osm osob. Jen v blízké budoucnosti se k šumu z hlavní silnice, který může rušit, přidá ještě stavební šramot – sousední objekty na konci náměstí totiž projdou proměnou na muzeum betlémů. Mimochodem pokud nevíte, co Svitavy mohou z turistického hlediska nabídnout, můžete si projít tento, pravda už trošku starší článek.
Komentáře
Okomentovat