Na Větrání jsme vyrazili téměř dva měsíce po předchozím výletu na Javornicko, v říjnu jsem nezvládl kvůli pracovnímu vytížení žádnou výpravu vymyslet. O to více jsem si ale užíval, když jsem nyní právě po vzoru javornického putování listopadovou trasu tutlal a jen postupně prozrazoval prostřednictvím zveřejňovaných indicií. Olomoucký kraj, zelené tílko, všichni svatí, známé rezavé zvíře... Podle reakcí přímo v terénu někteří ze čtrnácti účastníků museli mít při odhalení trasy zavařené hlavy. Co mi ale dělalo před odjezdem vrásky, byla předpověď počasí. Dlouho to vypadalo, že zmokneme a ne málo, poslední verze slibovala přijatelnější šedivé nebe a chladný vítr. To, že z mraků během dne vykouklo slunce, bylo milé překvapení.
Naše trasa začínala přímo před bránou mírovské věznice, kam jsme se nechali dovézt z Mohelnice autobusem. Velikost pevnosti, která původně vznikla jako lovecký hrad olomouckých biskupů a v minulosti sloužila mimo jiné jako sídlo rozlehlého panství zahrnujícího například i Svitavy a okolí nebo jako káznice pro kněží, se naplno ukázala, až když jsme se ze středu obce přesunuli na nedalekou vyhlídku. Ta byla zároveň i ideálním místem pro společnou fotku účastníků.
Z vyhlídky nad hradem jsme sešli hluboko pod hrad, abychom záhy absolvovali táhlé stoupání lesem kolem arcibiskupské hájovny a nedaleko místa, kde jsem před nedávnem pomáhal sázet kousek lesa, až k pětatřicítce, hlavní silnici, kterou jsme museli překonat. Jednu zkušenost s ní už z dřívějška máme, přebíhali jsme před časem rovinku u Gajeru mezi Svitavami a Litomyšlí. Tady v kopci nad Mohelnicí byl naštěstí provoz menší a zvládli jsme to ve dvou skupinkách, nikdo nezůstal trčet na druhém břehu sám.
Za silnicí byl tak trochu jiný svět. Už jsme nešli v lese, ale po cestě mezi poli, z kopce a z mraků se začalo drát slunce, jehož paprsky ozářily nejen okolní kopce a lužní lesy Pomoraví, ale mimo jiné obtáhly na horizontu siluetu Bouzova a zvýraznily bílou fasádu zámku Úsov i litovelských sil. Po chvilce jsme sešli do Vyšehorek, malé vesničky, kde však stojí velká památka – kostelík Všech svatých, který od svého vybudování v polovině 13. století neprošel žádnou výraznou přestavbou a před nějakou dobou jsem ho zařadil mezi sedm divů Hřebečska – ano, Mohelnice, Mírov i Líšnice, pod kterou Vyšehorky spadají, mají německou minulost a počítají se k obcím někdejšího hřebečského jazykového ostrova.
Cestou do Líšnice jsme už měli jako na dlani i skoro celou Mohelnici a přidalo se k nám i rezavé zvíře – ovšem ne to, které jsem avizoval v indiciích před výletem. Menší kočka či kocour (vlastně jsem toho tvora nezkoumal) se nás držel(a) až do dědiny, pak už jsem ji/ho ale neviděl. Naopak jsme vkročili do míst se zvýšeným výskytem toho "správného" rezavého zvířete, vstoupili jsme totiž do údolíčka potoku Podhrádek, jehož část kdysi majitelé nedalekého zámku Žádlovice přeměnili na rozlehlý park. V současnosti tu je v sousedství rybníků mimo jiné parkurové závodiště se spoustou dřevěných zvířat, strojů a staveb a prochází tu z Loštic vedená Naučná stezka lišky Bystroušky a u jejích dvou stanovišť nechybí ani sochy mazaného zvířete, jehož původním domovem jsou právě lesy u Mohelnice (o tom více v tomto tipu na výlet).
Blízko Loštic jsem odolal nátlaku některých účastnic k zacházce do Tvarůžkové cukrárny, pokračovali jsme tak, jak jsem naplánoval, tedy kolem hospody Na Pešti přes návrší Hranička, přes které za druhé světové války probíhala hranice třetí říše a protektorátu. Kolem vysílače a informační tabule na vrcholu ovšem část výpravy jen bez povšimnutí prošla, zatímco někteří si vyzkoušeli i instalované "dalekohledy" trubky namířené na Bouzov a Praděd a vůbec si více užili výhledu do okolí, na Mohelnici a zvedající se mírovské vrchy s Vyšehorkami, kudy jsme procházeli.
Skupinu se pak už nepodařilo dát dohromady. Předvoj se v Mohelnici pokusil najít nějakou hospodu, kde bychom se zahřáli a odměnili za absolvovanou trasu, ovšem v té jediné ve státní svátek otevřené v centru byl jediný volný stůl. Část účastníků tak zavítala na kafe do sousední cukrárny, ostatní jsme pokračovali městem směrem k vlakovému nádraží, že tedy jdeme na nejdřívější možný vlak a odměníme se až v Olomouci. Kostel sv. Tomáše nebo severní branku coby významné zdejší památky jsme nechali za sebou, kolem původně hřbitovního kostela sv. Stanislava jsme jen prošli. Na nádraží jsme se přece jen ještě potkali asi všichni, ale jen na mžik, neboť někteří hned naskočili na zpožděný rychlík, zatímco dalším vyhovoval až osobák o pár minut později. V Olomouci už žádná odměna nebyla – poněkud nešťastný závěr jinak pěkného podzimního výletu. Snad to napravíme před Silvestrem...
Váš příspěvek mě nechal hodně k zamyšlení. Díky za intelektuální podnět!
OdpovědětVymazat