Svitavy, operace Rafíkův deník. Ve Svitavách na mě kniha čekala v městském muzeu. Od vlakového nádraží to není nijak daleko, v meziprostoru se v podstatě rozkládá zejména hřbitov s kostelem sv. Jiljí, nejstarší sakrální stavbou ve městě. Před nedávnem jsem zjistil, že v archivu nemám žádnou lepší fotku kostela, takže poté, co jsem se polkl údiv nad přestavbou bývalé nádražní pošty, namířil jsem si to rovnou k brutalistní smuteční síni a na hřbitov. Pravda, se špetkou pozornosti nejnovějšímu kostelu ve městě – pravoslavnému sv. Jiří. Hřbitov jsem obešel, kýmsi pronásledován (ale berle budila respekt!), i kvůli hrobům významných osobností města, fotky se mohou kdykoliv hodit pro web o Hřebečsku. A samozřejmě kvůli záběrům kostela sv. Jiljí, přičemž se ale ukázaly dvě strany toho, že z mrazivě modré oblohy svítilo slunce – na jednu stranu hřálo, na druhou stranu stíny na stavbách a náhrobnících byly zbytečně výrazné. No co už. Za silnicí se ale o to lépe vybarvila Ottendorferova knihovna, jejíž sál jsem mohl díky předplacení "svitavské" knihy před časem po letech znovu navštívit a o kterém jsem se zmiňoval v tomto článku.
Městské muzeum je hned naproti, přes ulici zvanou Máchova alej, kde ale roky žádná alej není, jen rušná silnice. Muzejní vilu ve stylu německé renesance si na konci 19. století, kdy tu žádná auta nejezdila, nechal postavit jako rodinné sídlo významný svitavský podnikatel a starosta města Johann Budig. Rodině vila, zpočátku nového století rozšířená o dvě boční křídla, patřila až do roku 1945, pak zde bylo zasídleno muzeum. Od 70. let jste tu mohli po další přístavbě navštívit na okresní město takřka nezbytnou expozici dělnického hnutí, po úpravách v 90. letech ovšem muzeum zaměřilo své stálé expozice vedle informací o městě na Oskara Schindlera, který se ve Svitavách narodil a do nedalekého Brněnce později přesunul svoji továrnu se zachráněnými židovskými zaměstnanci, a na historii prací techniky od valchy po automatické pračky, kde je na některé vystavené předměty doporučeno sahat.
Muzeum ale opatruje ještě jeden unikát – velký mechanický betlém, jehož nejstarší figurky pocházejí z konce 18. století a nejmladší z doby druhé světové války. Různých figur a staveb je v patnáct metrů dlouhé scenérii na 700! A v každém rohu se něco hýbe – nejen řemeslníci či trkající se berani, ale i opice na stromě. Půlhodina u prohlížení uplyne, ani nemrknete. V době mé návštěvy se navíc v muzeu ještě konala výstava menších, papírových či dřevěných betlémů ze sbírek muzea i institucí a sběratelů z okolí, takže jsem se ještě nechal trochu ovanout vánoční atmosférou. A kromě již předplacené knihy krátkých svitavských příběhů z pera zesnulého městského historika jsem si nadělil ještě jednu, kterou také v běžných knihkupectvích neseženete. Regionální historie, no.
Moravská Třebová, operace Zmizelá. Po rodinných záležitostech a obědu jsem mohl přikročit k lovu druhé knihy. Protože nebyl čas na hrdinství, do Moravské Třebové jsem se nechal dovézt autobusem, který neměl zastávky nikde mezi městy, protože jinak by mě to lákalo vydat se na hřebečské stezky, nebo se aspoň jít pokochat výhledem z Hřebče, který se na našem loňském Větrání na měsíční krajinu příliš nekonal. Vystoupil jsem tak až v místě, které jsem poznal jako vůbec první – u třebovské nemocnice. Z původní nemocnice je dnes poliklinika a naproti stojí nová nemocnice, tam, co dřív stávalo okresní hejtmanství, jehož nedávná demolice poměrně budila vášně. Byla to pěkná stavba, pro kterou ale prý nebylo využití, zatímco nová nemocnice je moderní kostka. Vedle šedivého evangelického kostela, který by rekonstrukci potřeboval jako sůl.
Pro druhý díl publikace plné fotek staré, zmizelé podoby Moravské Třebové (mimochodem před časem jsem také takové ohlédnutí do minulosti) jsem si zkusmo po obkroužení protějšího parku, kde narazíte na Schillera, Smetanu či Kasparidese, a muzea, toho času pro veřejnost uzavřeného, zašel do kavárny umístěné v areálu františkánského kláštera, který přes všechny peripetie a adaptace (mimo jiné tu je i jídelna pro středoškoláky) společně s kostelem sv. Josefa patří k významným barokním památkám města. Do kostela jsem se nedostal, ovšem hned vedle jsem si všiml směrovky "tudy k betlému", takže jsem mrkl za kostel, byť v areálu truhlářství. Na Třebovou jsem neměl příliš času, chtěl jsem stihnout nějaký rozumný vlak na Olomouc, takže jsem náměstí víceméně přeběhl a zamířil si to přímo na zámek, který se vždy snažím nevynechat, protože pohled na jeho arkády se mi asi nikdy neomrzí (také je tu mimo jiné veřejné WC – to se hodí si pamatovat). Oželet jsem ale musel výšlap na Křížový vrch, nestíhal bych, podíval jsem se jen ke kamennému mostu přes Třebůvku pod ním a kolem bývalého piaristického gymnázia, kde dnes sídlí městský úřad, jsem spěchal na vlak. Ne, že by časem nejel další, ale říkal jsem si, že bych chtěl být doma před šestou.
Což jsem nakonec nebyl. Z Moravské do České Třebové jsme sice vyjeli a přijeli dle jízdního řádu, ovšem od Prahy nic normálně nejelo, nechal jsem tedy svoji rezervaci v EC plavat a vešel se do osobáku na Zábřeh s nemalým počtem lidí řešících stejný problém. A že není každé zpoždění nutně negativní, v Zábřeze jsem přeskočil na zpožděný rychlík z Jeseníků, do Olomouce jsem dorazil dříve, než jsem už myslel, ale bohužel v čase, kdy mi zrovna odjížděl autobus. Další měl jet až za hodinu a kousek. Naštěstí ještě nebylo těch minus jedenáct jako ráno, i tak jsem se schoval do tepla nejmenovaného knihkupectví. Nic jsem si ale neodnesl! A pata to ustála!
Komentáře
Okomentovat