7 km / mapa / okres Olomouc
Naučná stezka se jmenuje prostě Křížový a Kočičí vrch podle dvou kopců, přes které prochází. Její první zastavení se nachází u autobusové zastávky u náměstí, ovšem my si vzhledem k preferenci železniční dopravy zvolíme jako výchozí bod trasy vlakové nádraží. Přece jen je po rekonstrukci, vypadá čistě a pozor, do těchto dřívějších sudetských končin přišel skoro až nevídaný pokrok: když si potřebujete odskočit na WC (třeba kvůli tomu, že se vám polňačka na posledních metrech změnila v rozblácené cosi, a tedy potřebujete po hrubém očištění obuvi v trávě ještě trochu vody na detaily, aby vás nevyhnali z vlaku), nemusíte nejdříve mazat pro klíče na pokladnu. A co víc, nemusíte mít u sebe ani drobáky, stačí si pípnout platební kartou!
Ale dost rozplývání se. Nádraží Moravský Beroun, původně však nesoucí název bližšího Ondrášova, leží na trati z Olomouce na Opavu, která dlouhou dobu sleduje tok řeky Bystřice. Co dvě hodiny v každém směru tu staví rychlíky, od Olomouce sem navíc zajíždějí osobáky (a k tomu můžeme připočíst autobusy od Olomouce či Šternberka). Téměř naproti výpravní budově si lze všimnout úzké vyšlapané cestičky, která vede na poměrně vysoký kamenný most přes Bystřici. Jde o jeden z pozůstatků zmíněné dvanáctikilometrové úzkorozchodné tratě do Dvorců, která byla vybudována v roce 1898. Vyměřeno jí však bylo jen necelých čtyřicet let služby, byť se za první republiky uvažovalo o jejím rozšíření na normální rozchod i o protáhnutí do Budišova nad Budišovkou. Nepřežila hospodářskou krizi a nástup konkurence v podobě autobusové dopravy. V roce 1933 byl provoz zastaven a o čtyři roky později byly koleje zlikvidovány. Zůstaly terénní úpravy, mosty, mostky a propusti, také třeba nádražní budova ve Dvorcích.
Po trase této dráhy se od mostu přes Bystřici můžeme kousek projít, pěšina nás dovede na asfalt Nádražní ulice, po níž zamíříme do centra města. Po cestě nás provází výhled na okolní kopce i městské paneláky, z tu více, tu méně udržovaných starších domů podél ulice pak lze odtušit, jakou podobu a charakter Moravský Beroun před desítkami let měl. Ztrácí z nich dosud. Zatímco třeba někdejší katolický spolkový dům, v němž v současnosti sídlí knihovna či kino, má stále svoji důstojnost, velká část náměstí padla při demolicích po druhé světové válce. Jeden poměrně velký (ale pravda, dlouhou dobu zchátralý) měšťanský dům byl stržen nedávno, místo něj je nyní volná travnatá plocha s lavičkami. Na náměstí tak stojí za vidění především radnice s podloubím a barokní socha Panny Marie Immaculaty, vděčnou pro fotky na památku je i dřevěná socha Prokůpka, která pojmenováním odkazuje k hornické minulosti města. Středu náměstí však jasně dominuje lípa, vysazená na památku velkého požáru města v roce 1779. V domě č. 11 se pak narodil Jan František Hanel, učitel slavného Jakuba Jana Ryby, tento dům ale snadno mezi ostatními přehlédnete...
Zato blízký farní kostel Nanebevzetí Panny Marie lze přehlédnout jen stěží. Renesanční halové trojlodí bylo dokončeno v roce 1610, původně jako evangelická modlitebna. Ještě v 17. století byl však kostel upraven dle katolických zvyklostí, s dalšími úpravami a opravami přibyla mimo jiné mezi vnějšími opěráky kněžiště kaple s Ježíšem Kristem v Getsemanské zahradě, doznala změn věž, většina vybavení interiéru pochází z 18. a 19. století. Při památkově chráněném kostele se rozkládá městský hřbitov, v sousedství stojí taktéž památkově chráněná barokní fara. Ačkoliv naučná stezka, na kterou jsme se již napojili cestou ke kostelu, pokračuje právě kolem fary po Lidické ulici, my z ní ještě nakrátko uhneme a budeme pokračovat podél hřbitovního plotu až na ulici Horní. V ní se totiž nachází několik "pěkných" příkladů, jak mohou po "praktických modernizacích" dopadnout staré německé bytové domy a kolik estetiky se skrývá v garážích přímo pod Křížovým vrchem.
O samotném vrchu jsme si už leccos řekli zde, takže od kostelíku Povýšení sv. Kříže, při němž se rozkládalo původní jádro dnešního města, můžeme dále sledovat naučnou stezku ve směru k vrchu Kočičímu – už ale ne po asfaltu, takže je třeba počítat s prachem, případně s umazáním od bláta po dešti. Stezka sice nevede až na samý vrchol kopce, z cesty či při krátkém uhnutí z ní si ovšem lze užít výhledu na Ondrášov na jedné straně a na Slunečnou a železniční trať vlnící se společně s Bystřicí pod ní na straně druhé – viz úvodní fotka tohoto výletního tipu. Jak už to ale tak bývá, když se jde do kopce, půjde se brzy z kopce – a i když se to nemusí zdát, je to dolů do údolí docela svižný sestup.
Rázem se ocitáme těsně nad tratí, nad námi ve svahu jsou tu a tam skalnaté výběžky. Po chvilce se pak ukáže, proč není úplně dobrý nápad se sem vydat s kočárkem – pár dalších metrů dolů je totiž třeba u bývalého ondrášovského lomu slézt po skále za pomoci řetězu. (Neměl bych to vůbec zmiňovat, ale my si nakonec poradili návratem k prvnímu místu vhodnému k přeběhnutí kolejí a tam jsme přeskákali na cyklostezku vedoucí podél trati.) V Ondrášově se brzy ocitáme zase na pevné cestě bez nástrah a někdejší samostatnou vesnicí, jejíž jméno původně neslo i vlakové nádraží, ze kterého jsme vyšli, projdeme až k hlavní silnici. Cestou narazíme na pár původních tu více, tu méně udržovaných usedlostí, zaujme zejména dům č. 23 s letopočtem 1888 a nikou s Ježíšem na kříži ve štítě.
Při hlavní silnici pak stojí tzv. zámeček, památka na lázeňskou minulost vsi. Už v roce 1260 totiž v Ondrášově měl Zdeslav ze Šternberka objevit vývěr vody, kterou později Štěpán ze Šternberka doporučil jako zdraví prospěšnou a udělil obyvatelům právo tuto vodu čerpat. Podle pověsti tu tedy původně teklo víno pocházející ze sklepení krále hor. Jednou u tohoto vinného vývěru měli místní horníci narazit na poutníka, který se chtěl napít. Vysmáli se mu, že pro jeho svatá ústa je dobrá leda tak pramenitá voda. A tak se stalo – poutník poklekl, zvedl ruce k nebi, cosi zašeptal a rázem tu místo vína tekla kyselka. Voda však nakonec Ondrášov proslavila a už na přelomu 18. a 19. století tu vznikly menší lázně, kde se léčila mimo jiné chudokrevnost, žaludeční či nervové potíže. K ozdobám lázní v dobách jejich největšího rozkvětu patřila i nyní chátrající zámeček – nepřehlédnutelná vila s věží u silnice, kde byl například taneční sál a společenský salon. Lázně přes přes léta rozkvětu i úpadku přežily až do druhé světové války, po ní již nebyly obnoveny.
Minerálky se ovšem v Ondrášově využívá dosud. Při opačné straně silnice se rozkládá areál stáčírny, balená místní voda je běžně k dostání v obchodech. Před stáčírnou nicméně lze, vlastně v duchu dávného rozhodnutí Štěpána ze Šternberka, železitou kyselku lehce páchnoucí po sirovodíku volně ochutnat. U vstupu do závodu byl totiž upraven vývod z vrtu se sochou Karla Hořínka a posezením a vězte, že je to místo oblíbené, kde chvíli nebudete sami – ať už se tu potkáte s dalšími turisty, kteří se přišli osvěžit, nebo s místními, kteří si vodu napouštějí pro své potřeby do kanystrů.
Zbývá nám poslední půlkilometr podél trati zpět k vlakovému nádraží. Nutno však dodat, že po naučné stezce bychom se mohli ještě vydat do míst, kde kdysi stávala šibenice, značení by nás poté dovedlo zpátky do centra Berouna. Z podstatného jsme ale snad potkali vše, a tak proč už se nevydat vlakem domů? Nebo se chcete podívat ještě někam? Třeba k obnovované kapli v Sedmi Dvorech? Anebo jít rovnou dál až do Domašova? Inu, textem až někdy příště...
Komentáře
Okomentovat