Ze Zábřeha za kopec a zase zpět

Když se mi někdy nechce nebo není čas plánovat, nasednu na autobus či do vlaku, někde z něj vystoupím a pak prostě jdu, kam mě zrovna nohy vedou, protože pohybu je třeba a všude je něco zajímavého. Naposledy jsem takto vystoupil na nádraží v Zábřeze, a i když jsem se na město z vyhlídky na Humenci už několikrát díval (mimo jiné na tomto Větrání), zamířil jsem právě sem, na pidirozhlednu se skluzavkou. Při pohledu na Zábřeh jsem pak přemýšlel, jestli půjdu zase dolů a podívám se na náměstí, anebo se vydám opačným směrem k vesnici Jestřebí, která leží stranou hlavních cest. Druhá varianta nakonec zvítězila. 

Na Skaličce jsem se ale ještě zašel podívat k místnímu zámečku, který se v posledních letech stal zase ozdobou dříve samostatné obce a bývá přístupný veřejnosti. Jednou zavítám i dovnitř, nyní jsem nic domluveného neměl. Takže jsem jen nakoukl přes plot a pak kolem hasičské zbrojnice a kaple vyrazil dále do terénu. Držel jsem se přitom pořád na silnici, protože bylo po dešti a nechtěl jsem se zbytečně zašpinit, kdybych si náhodou ještě nějakou návštěvu rozmyslel. Minul jsem odbočku u hřbitova, kudy jsme se vraceli do civilizace na výše zmíněném dřívějším výletu, a brzy se přehoupl přes kopec nad sousední vesnici Jestřebí. Tady zase přišlo rozhodování – namířím si to zpět k Zábřehu přes Rájec (ano, stejně jako u Blanska jsou tu vedle sebe Rájec a Jestřebí, ale tady netvoří jednu obec a nemají tu zámek), anebo přes Lupěné, tolikrát už navštívené kvůli tamnímu malému železničnímu skanzenu (o něm jsem psal tady)? Jistě jsem věděl, že se chci podívat do Jestřebíčka, protože to se před lety počítalo k Hřebečsku, a to je moje "slabost"...

Jestřebíčko je součástí Jestřebí a podle všeho tu moc lidí, kteří procházejí a fotí si zdejší kapli, nevídají, jak si mě místní prohlíželi. Dole v údolí potoka už nikdo nekoukal, naopak tu bylo několik lidí na procházce jako já a podezřelý už jsem jim nepřišel. Anebo to nedávali znát. A já se stejně jako voda v potoce vydal k Lupěnému, protože mi došlo, že i když jsem na jednom konci byl několikrát, více z dědiny neznám. A přitom je tu hned několik pěkných stavení, byť některá vypadají, že jim moc let existence už zbývat nemusí. A taky tu mají kapli sv. Martina, což mě z jistého důvodu těší. 

Tak jsem došel až k Moravské Sázavě, která se mi stala parťačkou až k zábřežskému nádraží. Pravda, na chvilku jsem se jí zaběhl, když jsem se skočil podívat za koridorový násep k Šubrtově kapli, malému poutnímu místu na dohled Zábřeha, které je spojeno s několika zázračnými uzdraveními, kdy chromí odhazovali berle a slepí zase viděli. Nevím, jestli si to mám také nějak spojovat, ale druhý den si na mě dost protivně troufla rýma... Podél řeky a kolejí jsem se nicméně poté vrátil do města, zastavil se ještě u někdejšího německého evangelického kostela a na nádraží u sochy Eskymo Welzla a pak už prvním vlakem jel zase domů. A teď se nabízí otázka – taky občas vyrazíte na výlet jen tak bez předchozího plánování?