Jan Welzl, který se v Zábřeze, tehdy Hohenstadtu, narodil v roce 1868, má přímo na nádraží sochu zhotovenou sochařem Stanislavem Lachem podle fotografií pořízených po Welzlově krátkém návratu domů na Moravu. Návratu? On Welzl doma za pecí příliš času nestrávil. V šestnácti se vydal do světa na zkušenou, přičichl toulání a po letech (byť s přestávkou na vojnu doma) se vrátil pln zkušeností a historek z polárních končin Sibiře či Aljašky, které mu tady ale ne každý věřil. Zbytek života pak strávil v kanadském Dawson City, kde v roce 1948 zemřel. Více jsem o něm už dříve psal zde. Socha v Zábřeze byla odhalena už v roce 1998 v centru města na podstavci, na kterém původně stála socha Stalina, ovšem nakonec byl Welzl přesunut k nádraží. A to byl moc dobrý tah, protože rozesmátý Eskymo s kufry je tu na očích a přijíždějící jakoby vítal a odjíždějícím jakoby přál šťastnou cestu.
U sochy je také první informační tabule Welzlovy stezky, dlouhé kolem 4 km, která provází po zajímavých místech ve středu města. Z nádraží vede parkem po břehu Moravské Sázavy k někdejšímu evangelickému kostelu, poté na břeh rybníka Oborník, po kterém dojdete až pod zábřežský zámek. Stačí pak chvíli kličkovat do kopce a hned za brankou na zámeckém nádvoří je možné spatřit v betonu dvoje stopy. Pamětní deska nad nimi praví: "S jistotou můžeme předpokládat, že na tomto místě se někdy v roce 1893 potkali dva čeští velikáni světového významu: Jára Cimrman a Jan Eskymo Welzl". Abych si toto památné místo mohl vyfotit, vyrušil jsem na lavičce dva mladíky, kteří tu koukali do mobilů a cosi se smíchem komentovali. Podezíravýma očima si mě přeměřili a ze záběru mi odešli – díky, kluci.
Stezka pokračuje přes Masarykovo náměstí, mimo jiné kolem staré radnice, která zatím nadále chátrá, k nedávno zrekonstruovanému, nesmírně fotogenickému kostelu sv. Barbory, který měli za hradbami města kdysi založit templáři a který měl nejednou ve své historii namále. Ke kostelu je to jen krátká zacházka, stezka velí návrat na náměstí – a tady jsem se začal pídit po tom, jestli vůbec Welzlův rodný dům ještě stojí. Vím, že v muzeu, které sídlí v domě Pod Podloubím, je Eskymovi věnována expozice (na kterou jsem ale neměl čas) a že v tomto domě sloužila jeho matka. Hledal jsem informaci na tabulích, koukal po nějaké pamětní desce, ale nakonec pomohlo až hledání na internetu – Welzl se prý narodil o tři domy vedle, tam, co je v současnosti prodejna U Vodníka. Na domě s modro-bílou fasádou, kde pomůžou se vším okolo vody, žádné upozornění není. Ale nevadí, cvak a spěchat na vlak zpět na Olomouc.
Že jsem stihl ještě nakouknout do hlavního zábřežského kostela sv. Bartoloměje a chvíli se zdržel tím hledáním na internetu, to vypadalo, že přijdu na nádraží asi sedm minut po odjezdu osobáku, po kterém následuje asi hodinová díra, kdy žádný vlak na Olomouc nejede. Se špacír holí jsem to tedy rozpálil zábřežskými ulicemi na momentální maximum, v noze občas píchlo, ale ten osobák jsem stihl. Popravdě i díky tomu, že počkal na dvě tři minuty opožděný motorák od České Třebové. Nastoupil jsem, zavřely se dveře a jelo se. Úkol Welzl s bonusovým Cimrmanem úspěšně splněn. Kam to bude příště?
Mimochodem když jsem pak ještě googlil doma, narazil jsem na informaci, že se zmíněným domem Pod Podloubím je spjata i první manželka Jana Amose Komenského Magdaléna Vizovská, která se tu měla narodit a strávit dětství.
Komentáře
Okomentovat