Po dlouhých osmi letech jsme se s Větráním vrátili do Vizovic. Tehdy jsme tu končili účastí komorní špacír spojený s návštěvou rozhledny Vartovna, nyní nás bylo podstatně více, k výhledům ovšem stačil nepříliš vysoký kopec, navíc s hradem, co vlastně vůbec není hrad. Ale zapotili jsme se chvílemi, to zase ne že ne – a nejen při stoupání, ale třeba i při hledání zahrádky, kde bychom v cíli svlažili hrdlo, přece jen byl nejteplejší den týdne...
Jeho tropické drápy nás ale nedostaly a neuvařily. Takticky jsem totiž otočil trasu tak, abychom nahoru na Janovu horu stoupali víceméně ve stínu a naopak při klesání k Vizovicím měli slunce v zádech. Na druhou stranu jsme ale stejně jako před těmi osmi lety trochu odflákli samotné Vizovice. Ve stínu zámeckého parku jsme se nicméně na chvíli zastavili.
Na cestu nás vyrazilo se mnou patnáct, tedy alespoň jsme si to celou dobu mysleli. Až při odpoledním přestupu v Otrokovicích jsme zjistili, že trasu absolvovala ještě jedna větračka, akorát vyjela z Olomouce omylem dříve a celou dobu byla půlhodinu před námi. A pak s námi byl a nebyl ještě jeden parťák – nemohli jsme totiž nevzpomenout jednoho z nejaktivnějších větračů posledních let, který se s námi ale už nikam nepodívá, protože před pár dny zemřel...
Po vystoupení z vlaku na zastávce v Zádveřicích, vesnici před Vizovicemi, jsme nejprve zamířili k tamnímu evangelickému kostelu, jehož bílou stavbu na návrší prostě nelze přehlédnout. Zrovna se chystalo na mši, takže jsme mohli i nakouknout dovnitř. Zároveň jsme si odtud mohli prohlédnout křivku Janovy hory, která se zvedá kousek za vesnicí a kam jsme měli namířeno. Ještě než jsme do ní začali stoupat, rozehřáli jsme se přímo v dědině, kde bylo nutné překonat jeden menší "hrb", z nějž se nabídl pěkný výhled na obec a zejména pak na kostel, u kterého jsme před chvíli stáli. Pěšina z "hrbu" byla poněkud zarostlejší, málem jsme ji ani nenašli, ale ze stanovené trasy jsme ani na kroku neuhnuli. Možná už tady jsem přibral malého spolucestujícího, který se do mě později zakousl. To ale neměl dělat, parazit!
Z části Trávníky nás čekalo dvoukilometrové stoupání po cestě, která byla místy spíše necesta, nicméně vedla ve stínu, tedy čert vem vyjeté koleje a díry. Navíc jsme co chvíli narazili na koně či krávy, kteří nám výstup zpříjemnili už jen tím, že jsme se u nich mohli zastavit. Nejednou jsme ještě z průseků či pastvin zahlédli zmenšující se zádveřický kostel a už jsme, přes občasné brblání, že je to stoupání už dlouhé, stanuli pod vrcholem Janovy hory před zdmi Janova hradu. Tedy nehradu.
Jako Janův hrad se totiž označuje torzo někdejšího rozlehlého Prokopovského dvora, který na kopci nad Vizovicemi nechal postavit hrabě Prokop Gervas Gollen na počátku 18. století. Příliš dlouho ovšem statek nefungoval, postupně byl dalšími majiteli rozprodáván a v roce 1783 byl zrušen, přičemž tu zůstala jen ovčírna. Před polovinou 19. století pak byl objekt upraven do podoby umělé zříceniny a fungoval jako myslivna. Na konci 20. století tu chvíli působili i skauti, pak však torzo někdejšího statku vyhořelo a trvalo nějaký rok, než ho místní dobrovolníci začali znovu probouzet k životu. Vznikl spolek, jehož členové zde mimo jiné obnovili zdejší studnu, zakonzervovali zdivo a vybudovali vyhlídku.
Na tu jsme se sice nedostali, protože "hrad" nemá otevírací dobu, ale to nám příliš nevadilo. Poseděli jsme, posvačili, prohlédli objekt zvenčí, někteří i houpačku a slacklinu otestovali. A pak jsme se pozvolna vydali dolů k Vizovicím a užívali si výhledů na město a jeho okolí s hlavním hřebenem Vizovických vrchů s rozhlednou Doubrava, i v úvodu zmiňované Vartovny si pozorní všimli. Také jsme trochu litovali ty, co se v poledním vedru teprve derou po asfaltu nahoru... ale opravdu jen trochu. Nás už totiž žádné stoupání nečekalo, naopak jsme se těšili, jak si dáme za odměnu něco vychlazeného. Jenže to jsme ve městě takhle v době oběda narazili – na jedinou zahrádku, kde se dalo sednout, tak pražilo slunce, že by si tam sednul jen blázen.
To už jsme za sebou měli i krátkou zastávku u zámku a v zámeckém parku, takže nic moc nebránilo tomu, abychom si za osvěžením popojeli do Otrokovic, kde jsme tak jako tak měli přestupovat. A tak jsme doběhli na nádraží, sedli do vlaku a ten jel a jel a jel, no, přes všechny zlínské zastávky nás žízeň málem přešla. Nakonec jsme se přece jen u Pecivála odměnili zlínským mokem a domů přijeli, až když se k Olomouci blížily v předpovědi avizované bouřky.
P.S.: Kdybyste se chtěli zeptat, jestli jsem zmokl, tak ano. Po tom horkém dni to ale bylo celkem fajn. Jen by tedy nemusely práskat okolo blesky... Jo a noha drží.
Děkuji za super výlet. I organizací. 👋
OdpovědětVymazat