Itinerář jsem sestavil poměrně hladce, kromě vranovského zámku jsem totiž měl ve svém "to go" seznamu ještě pár dalších míst, na která jsem se chtěl aspoň kratičce podívat, částečně se kryla i s mapou letní soutěže Déčka, takže naši páni kluci mohli pokračovat v lovení hesel. K tomu jsem vyhledal ještě pár dětských hřišť, nějaké kavárny podle Hejlíka pro ženu a zakomponoval možnost koupání na zchlazení, kdyby nás potkaly tropy. Pravda, plány jsem přímo ve Znojmě ještě dolaďoval a lehce měnil, ale základ byl hotový téměř raz dva.
Drobné změny nicméně přišly už při cestě na jih. Když jsem před Brnem preventivně otevřel dopravní mapu, navigace nám hned doporučila sjet z dálnice a jihomoravské metropoli se kvůli kolonám vyhnout obloukem. Projeli jsme tak snad celé slavkovské bojiště a k Mikulovu, kde jsme plánovali první zastávku, jsme se přiblížili po klikatých okreskách. Ještě jsem si ale vzpomněl, že je jedno déčkové heslo u sochy sv. Leonarda na kraji pálavských vinic u Klentnice, takže jsme nejprve zamířili sem a pak teprve pod mikulovský zámek. Ve městě jsme udělali malé kolečko centrem, mrkli do íčka a na chvilku sedli v nenápadné kavárně v domě U Hodináře na Náměstí. Pak jsme se konečně vydali na samotné Znojemsko, pravda trochu i tlačeni časem, který jsem nahlásil jako dobu našeho příjezdu na ubytování.
V Dyjákovicích jsme stavěli kvůli Četnickým humoreskám. Junioři vzali zavděk dětským hřištěm, zatímco já se šel podívat ke zdejší faře, která v závěrečném díle seriálu byla kulisou přestřelky četníků se členy německého freikorpsu. Areál fary není přístupný, spíše chátrá, jen jsem ho obešel, otevřený však byl kostel sv. Michaela Archanděla. Nutno poznamenat, že aniž bych se na to nějak zvlášť při plánování soustředil, s humoreskami jsme se setkali, ať už vědomě či nevědomě, i na dalších místech. Třeba hned v Jaroslavicích, kde jsme z auta vystoupili opravdu jen na skok. Původně jsem zamýšlel jít se podívat ke zdejšímu renesančnímu zámku, který jsem objevil díky jinému seriálu – točila se tu totiž nepříliš povedená série Černí baroni, na kterou jsem kdysi náhodou narazil při usínání u televize. Protože jsme ale moc nestíhali, jen jsme udělali pár kroků pod zámkem a kolem kostela. Až doma jsem zjistil, že i tady se kvůli jednomu záběru pohybovali mí oblíbení četníci. První den naší výpravy jsme pak završili u vodního mlýna ve Slupi, který se podobá zámku, však je také národní kulturní památkou. Že ale bylo pondělí, a tedy zavřeno, jen jsem jej obkroužili a pokračovali do Znojma na byt.
Následující den jsme nabrali jižní směr. V Šatově u pěchotního srubu Zahrada páni kluci prozkoumávali rozsocháče (protitankové ocelové ježky) a další vojenské překážky, a když jsme jim se ženou řekli, k čemu bunkry byly a proč neměly být pro nepřítele příliš vidět, ukázalo se, že je bude bavit hledat další pevnůstky v terénu. Kolem Šatova vede po bunkrech naučná stezka, na tu jsme se ale nevydali (a stejně tak opravdu pěknou vesnici si "necháváme" na příště), měli jsme totiž v plánu procházku ze sousedních Hnanic, jejichž dominantou je pozoruhodný pozdně gotický kostel sv. Wolfganga, k vyhlídce Devět mlýnů, odkud se nabízí pohled do hlubokého údolí Dyje a na stařičkou vinici Šobes. No a po cestě je bunkrů několik, také kapliček, a aby zhruba čtyřkilometrová procházka v poledním hicu lépe ubíhala, napadla ženu ještě hra na detektivy, kteří pátrají po zloději vína – rázem byla motivace do další cesty u mladšího, na kterého moc nezabíral ani úplatek sladkostmi, větší.
S pátráním jsme pokračovali i odpoledne ve Znojmě, na cestu do centra města jsme si přitom od nedostavěného barokního kláštera Louka "osedlali" turistický vláček. Bez mučení se přiznám, že ve stoupání Napajedly od Dyje do starobylých uliček u chrámu sv. Mikuláše jsem byl jako na trní, jestli to vůbec vyjedeme, anebo najednou přijde nekontrolovatelné couvání... Vyjeli jsme a za chvíli se rozhlíželi od románské rotundy sv. Kateřiny, jestli náhodou neuvidíme někde někoho podezřelého. K tomu samozřejmě bodla limonáda a jedno znojemské rezavé, názory jednoho místního pak o něco méně. Při kličkování centrem jsme pak navštívili nejen mikulášský chrám, ale i jednu kavárnu ve Velké Mikulášské, stopy po gaunerovi však tady nebyly, zamířili jsme tedy domů. Však už se také plížil večer.
Třetí den naší znojemské výpravy jsme konečně navázali na cestu před čtyřmi roky, napjatí, jestli se tentokrát na vranovský zámek podíváme, nebo ne. Přece jen se nám, nechápu proč, nedařilo propojit rádio a s transmitterem, takže jsme místo naší písňové zásoby museli poslouchat zastaralý a ohraný repertoár rádií smíšený se šumem. Zatáčka střídala zatáčku a už jsme byli na parkovišti pod zámkem, teď ještě vystoupat nahoru tam, kde Štěstí a Rozum pomohli vyhnat z království Závist v Nesmrtelné tetě. Výstup k zámku se neobešel bez karambolu a slz, nicméně vyzvednout heslo na pokladně i vystoupat na věž, která bývala mimo jiné hradním vězením, se nám podařilo. Lákali nás i na prohlídku Sálu předků a dalších zámeckých prostor, na to ale musejí kluci ještě dorůst. Hranolky u stánku před zámkem jim protentokrát daly asi více. Minimálně energii na procházku k nedalekým bunkrům. Během ní došlo i na krev z odřeného kolene, ale okolí pevnůstek včetně jedné zničené jsme prohlédli a následně hledali stopy zloděje i v městečku dole pod zámkem.
U Vranova by šlo vymyslet i další procházky, ostatně měl jsem v merku ještě cestu Feliciným údolím anebo část Claryho okruhu k hrázi přehrady (a kdysi jsme se ženou v blízkosti Vranova procházeli po trase k Čížovu a Hardeggu, kterou jsem popsal zde), při plánování výpravy mi ale padla do oka bítovská muzea – vláčků a veteránů – a nakonec jsem zařadil i návštěvu hradu Bítov. K vystavenému kolejišti, které simuluje údolí řeky Sázavy, ale vláčky tu jezdí i pod Vranovem, Bítovem či kolem Jaroměřic nad Rokytnou, jsme se dostali jen tak tak, chystali se zavřít, ale (nejen) kvůli nám, zamkli až o něco později. Na prohlídku sousedního muzea veteránů, které se soustředí zejména na tatrovky, jsme měli času o něco více. No a tady nás průvodce upozornil na Tatru 57 v provedení taxi, která si "zahrála" v jednom díle Četnických humoresek, kluky ale zaujaly spíše citroën a traktor řízené medvědy. Z muzea jsme si to namířili ještě na chvilku na hrad Bítov, čímž nám do palety výpravy přibyla i zvířata – v zahradě je totiž malý zookoutek s králíky, řadou druhů ptáků a ovcemi. Baron Haas, zakladatel zdejší zoo, měl prý ale mimo jiné oblíbenou lvici, která s ním i obědvala... Po návštěvě hradního areálu jsme klukům slibovali překvapení – abychom se po celém tom nabitém horkém dni trochu ochladili, sjeli jsme pod hrad k Bítovské zátoce, její vodu jsme měli skoro jen pro sebe. Pohled na zříceninu Cornštejna byl jako bonus.
V závěru výpravy jsem se na chvíli trhnul a po ránu se prošel sám centrem Znojma, mimo jiné jsem se podíval i do Veselé ulice, kde v Četnických humoreskách zabili prostitutku. Nejraději bych vystoupal i na radniční věž a podíval se na město pod sebou pěkně z výšky a bez pražícího slunce, ale věž se opravuje, takže smůla. Na cestu domů jsem navázal několik zastávek spojených s déčkovými hesly, stále také trvalo pátrání po zloději a jeho komplicích. Prý jel autobusem do Jevišovic, kam jsme naštěstí měli také namířeno! Na malebné Jevišovice, které jsou nejmenším městem Jihomoravského kraje, ale mohou se mimo jiné pochlubit dvěma zámky, jsem narazil díky hledání lokací spojených – wait for it – s Četnickými humoreskami. V místě seriálové pekárny Pavla Zedníčka je i v reálu pekařství, ale dům je to mezi ostatními poměrně obyčejný. (Po návratu jsem pak narazil ještě na další zdejší seriálovou lokaci, kterou jsme ale neprocházeli – takže příště...) My jsme ale nejprve navštívili Rovenský dvůr, což by mělo být sportovně-zábavní centrum, ale největší slávu má už nejspíš za sebou, soudě dle stavu venkovních ploch a hracích prvků pro dětí. Prošli jsme se také parkem k novému zámku, který slouží jako domov pro seniory, a na vyhlídku na starý zámek, který jsme později také navštívili. Jen tedy jeho nádvoří, neboť se připravují nové expozice. A že bylo vedro, dusno a vlastně snad nejhůře za ty čtyři dny, byl čas nejen na kávu, ale taky limonádu a zákusek.
Následující kratší zastávky se pojily s hesly do soutěže Déčka. V sousední Slatině ho mladší na dětském hřišti u zámečku našel bez problémů, v Moravském Krumlově cestou z parkoviště k zámku už drobet protestoval, ale i tady získal, co potřeboval. Původně jsem zvažoval, že bychom stejně jako na Vranově i tady vystoupali na zámeckou věž a rozhlédli se po okolí, avšak tu se na věž chodí ve stanovené časy a s průvodcem, to nám už úplně nevyhovovalo. Tak jsme aspoň vyjeli ke kapli sv. Floriána nad městem a právě zde došlo úspěšného konce pátrání po zloději vína – detektivové využili své nové superschopnosti a zloděje a jeho komplice dopadli díky bublině hozené na město. Podrobnosti nevím, obraťte se na tiskovou mluvčí. Co ale vím přesně, že jsme ještě projeli krumlovskou oborou k Maršovicím, kde jsme našli poslední heslo naší výpravy. No a protože páni kluci mluvili o tom, že jsme jim slíbili i restauraci, tak jsme cestu korunovali – a teď by měli zavřít oči všichni food influenceři – masovými kuličkami v jistém obchodě s nábytkem na okraji Brna...
Na závěr ještě pár čísel:
479 km celkem naježděno
přes 26 km celkem nachozeno
15 lokalit navštíveno
460 m n. m. nejvyšší nadmořská výška (Bítov)
191 m n. m. nejnižší nadmořská výška (Slup)
10 hradů a zámků navštíveno či na dohled
10 bunkrů
9 dětských hřišť
8 vyhlídek
5 míst spojených s Četnickými humoreskami
4 kavárny
2 muzea
1 zookoutek
1 koupání
1 turistický vláček
1 rozbité koleno
X litrů vypité vody
2 piva
0 vín
7 nanuků a zmrzlin
9 zákusků
40 masových kuliček v IKEA
P.S.: K některým místům se později určitě vrátím o něco podrobněji.
Komentáře
Okomentovat